Na vrcholu Velkého Roudného mezi kapličkou a rozhlednou někdo rozdělal oheň. Pořádná polena drží žár a oheň poskytuje iluzi táborničení. Třeba jen na chvíli, než si člověk stihne odpočinout, dát si svačinu a pár loků piva, které si vytáhl na vlastních zádech. Žádná horská chata tady totiž není.
Vzhůru na vulkán
Pokud se chystáte na Velký Roudný a máte auto, ideální je zaparkovat v obci Roudno a vyrazit po naučné stezce s názvem Po vulkanitech. Není to žádná nadsázka, skutečně vyrazíte do kopce v některých chvílích kolmo na vrstevnice, takže opravdu strmě do kopce, na nejvyšší sopku Nízkého Jeseníku. Velký Roudný s výškou 780 m, je jedním z mála vulkánů s výjimečně tvarově dochovaným sopečným kuželem v České republice. České středohoří je sice krajinou třetihorních sopek, ale většinou se jedná o lakolity, tedy erozí vypreparované podpovrchové sopečné útvary. V případě Velkého Roudného jde o „opravdovou“ sopku s několika lávovými výlevy. Jen soptila před 3,33 miliony lety.
Jedná se o stratovulkán, u kterého se střídaly výlevné a eruptivní fáze. Ve skutečnosti už ho za ty miliony let eroze taky trochu „zbrousila“. Jedna z informační cedulí naučné stezky se věnuje zdejším lávovým proudům. Je vlastně jen takovou zvláštní hříčkou historie, že v místech, kde je dnes přehradní nádrž Slezská Harta, mimochodem nejmladší přehrada u nás, bylo v minulosti jezero, které vzniklo přehrazením řeky jedním z lávový proudů. „Čedič lávového proudu je v současnosti dobýván ve stěnovém lomu u Bílčic,“ informuje zvědavce web nizkyjesenik.cz.
Cestou na vrchol se ozvalo zazvonění. „Není ani poledne, ani celá, tak co v tom kostele blbnou,“ zaznělo mezi výletníky sápajícími se na vrchol. Teprve později nám došla pointa. Na vrcholu rozhledny byl malý zvon, na který si mohl kdokoli zazvonit. Odolal málokdo. Cedulka u vchodu na dřevěnou, dvacet metrů vysokou rozhlednu (vyhlídková plošina je v sedmnácti metrech) z modřínových trámů upozorňuje, že vstup je jen na vlastní nebezpečí. Výstup není nijak nebezpečný, jde jen o bezpečností opatření ze strany provozovatele.
Na kapličku jen na vlastní nebezpečí
Postavená byla v roce 2007 a vyleze na ni každý, kdo dosáhne vrcholu. Pokud není mlha, dohlédnete na Praděd, samotná vodní plocha Slezské Harty je nedaleko pod vámi. Zato do kapličky postavené v roce 1933 se nepodíváte, protože okno, kterým by to šlo, je zasklené mlžným neprůhledným sklem. Dnes už opět působí festovným dojmem, prodělala totiž v roce 1988 rekonstrukci, předtím ale léta chátrala. Dne 16. 9. 1996 byla prohlášena nemovitou kulturní památkou. „Neomítaná kaple je vystavěna z cihelného zdiva, lomového materiálu a umělého kamene. Do lodi se otevírá předsíň špaletovitou půlkruhovitou arkádou,“ píše se ve vyhlášení, které podepsala Kamila Matoušková, tehdejší ředitelka odboru Památkové péče Ministerstva kultury ČR.
Slezská Harta - ještě nebyla hotová a už zachraňovala
Koruna hráze Slezské Harty je více než půl kilometru dlouhá. Přesně 540 m. „Součástí díla je vodní elektrárna se dvěma Francisovými turbínami o výkonu 2,75 a 0,4 MW,“ dodává podrobnosti Povodí Odry. Celkový objem nádrže je 218,7 mil. metrů krychlových vody, což už je něco, co se při povodních může hodit. Nejde o nadsázku nebo novinářkou zkratku, ale dokázaný fakt, protože dokončovaná přehrada pobrala část vody během povodní v roce 1997.
Toto je Slezská Harta.
Povodeň vlastně přehradu napustila a zachránila tak Bruntálsko před ještě většími škodami. „V roce 1997 jsme si pořádně oddechli, protože pokud by nebyla Harta, tak by to s Hradcem bylo moc špatné,“ popsal situaci tehdejší starosta Josef Vícha. Přehrada během povodní zadržela okolo 50 milionů m³ vody. Pouze za rok 1997 hladina stoupla o 6,85 metru.
