S větrem ve vlasech pozoruji, jak sluneční paprsky prostupují oblaka páry valící se z malebné dobové mašinky, která si to šine po úzkorozchodných kolejích Horní Lužicí. I když jsem ještě před hodinou mrzla na libereckém autobusovém nádraží, v německé Žitavě jsem zas konečně dostihla jaro.
Od úpadku k prosperitě
Horní Lužice neboli spolková země Sasko, se kterou sdílíme nejdelší hranici z německých území, je rájem pro každého nadšence vlakové přepravy. Již před více než sto lety zde totiž začalo období rozkvětu úzkokolejných tratí, jejichž tradice opět vzkvétá. Zákulisí železnice nám odhalil Alfred Simm, který si na podzim loňského roku vysloužil ocenění saského Hrdiny cestovního ruchu za jeho práci na železnici v Žitavě.
Dějiny úzkokolejky vedené ze Žitavy začínají roku 1890, kdy se otevírá trať do Ojvína, města na přelomu Žitavských hor (za hranicemi v Česku hory Lužické). Jejich rozchod je stejný jako u většiny saských úzkokolejek, a to 750 mm. V minulosti bylo Sasko jednou z železničních velmocí na území Německa, dokonce zde byla vybudována nejstarší úzkokolejná německá železnice z Freitalu nedaleko Drážďan. Historie trati odráží ale taky bídu po druhé světové válce a sovětský útlak, v obou případech došlo na tratích po celém Sasku ke krizím, kdy hrozilo konečné uzavření drah. Od pádu komunismu je však situace stabilní a výletní železnice prosperují. Ta Žitavská se dokonce dostala na vrchol mezi úzkokolejkami a každoročně je na hranici své maximální kapacity. A není se co divit!
Lokomotivy žitavské úzkokolejky
Areál úzkokolejky u žitavského nádraží zahrnuje i mnohé jiné stavby a budovy v různém technickém stavu. Proto nás pan Simm na začátek upozorňuje: „Naše jsou ty zelené budovy, ostatní k nám nepatří.“ Přesto nás ale odvádí do jediné bílé budovy, která také patří ke společnosti Sächsisch-Oberlausitzer Eisenbahn Gesellschaft mbH (SOEG) provozující úzkokolejku - do dílen. V budově odpočívají tři lokomotivy - dvě říšských drah, které jezdívaly ve 20. a 30. letech minulého století a jedna lokomotiva IV K, která táhne saský vlak z doby státní královské železnice přibližně kolem začátku 20. století. Další stojí o něco dál vzadu a podstupuje technické úpravy.
Pan Simm nám taky odhaluje tajemství čištění lokomotiv: „Kdysi jsme na čištění měli najatou firmu, ale když je čistí naši zaměstnanci, dávají si více záležet.“ „Lokomotivy k nám nikdy nedorazí ve stejné barvě, jak je tady vidíte. Ve firmě, kde jsou kompletovány, se nastříkají ochrannou pěnou a přijedou tak celé bílé. První rok nám tady po železnici tak jezdila první mašina, kterou nikde na světě jinak neuvidíte!“ dodal Petr Kumpfe, český komentátor a tlumočník.
Žitavské soupravy obsahují kromě vyhlídkových vagónů také jídelní vozy a vagóny s bezbariérovým přístupem.
Za den zčernat
Prostory vagónové haly neslouží pouze společnosti SOEG, své drahocenné vozy si zde za nájemné uchovávají také soukromníci. V prostorné dřevem obkládané hale nicméně postává žitavský otevřený vyhlídkový vagón s dřevěnými lavicemi a pohyblivými opěradly. Díky kloubu, který opěradlo má, lze přehodit z jedné strany lavice na druhý tak, aby nikdo nemusel sedět proti směru jízdy. V otevřeném vagóně jste také mohli přes léto zastihnout kapelu, která některé dny i několikrát denně oživuje jízdu. Podle slov našeho průvodce ovšem otevřený vagón kapele nedělal dobře a musel být zakryt. „Když se svezete jednou do hor jako na výlet, tak saze z vlaku na vás vidět nepůjdou. Ale jak kapelníci jezdili celý den nahoru a dolů, tak večer už měl pozounista kolem úst bílý kruh.“
Nejenom párou
Žitavská trať ovšem nevede jen do Ojvína, v Bertsdorfu se rozdvojuje a jedna z úzkokolejných tras pokračuje do Jansdorfu. Vidět zde můžete dvojitý výjezd úzkokolejky, který je neobvyklým úkazem. Nedaleko stojí také bouda s ovládáním výhybek, kterých bývalo na trati několik. Díky tomu je možné ovládat koleje z tepla a komfortu budovy. Ačkoliv je ovládání vůči moderním technologiím poněkud zastaralé, ve své době bylo vysoce pokrokovým počinem. V Bertsdorfu se také zastavuje na doplnění vody do parních lokomotiv.
Na videu lze vidět přehazování výhybek i parní vlaky.
Po žitavské úzkokolejné trase nejezdí pouze parní lokomotivy. Svést se můžete také motorovou mašinou VT 137 322 vyrobenou roku 1937, která disponuje silou 700 hp (horsepower = koňská síla). Ingo Neidhardt, jednatel společnosti SOEG, která úzkokolejku spravuje, nás v dieslovém vláčku odvezl zpět do stanice Žitava. Obyvatelé města si jej pro jeho práci na železnici velice cení a není pochyb, že jeho aktivita stojí za velkolepým úspěchem trati. „V myslích a srdcích lidí je nyní velký vlak pouze dopravním prostředkem. Ale úzkokolejky jsou jako pohádková země, jako modelové železnice. Vzpomínka na údajně ideální svět je to, co dělá parní železnici tak kouzelnou. Je to dobré pro duši,“ komentuje úspěch Neidhardt.
Úzkokolejka probouzí minulost
Během léta nabízí úzkokolejka bohatý kulturní program, ať se jedná o pravidelné akce, jako již zmíněná kapela, která vystupuje každou druhou neděli v měsíci. Turisticky nejoblíbenější událostí je Historik Mobil (2.–4. srpna), kdy se letos již po 18. koná závod veteránů. V Jansdorfu je také možné vidět historické hasičské vozy. Letos se ale slaví jinde! V termínu 14.-15. září se bude na trati Lößnitzgrundbahn oslavovat 140 let výročí trati a pro Čechy by to mohla být také příležitost navštívit legendární zámeček Augusta silného, který posloužil jako kulisa pro legendární pohádku Tři oříšky pro Popelku.
Zdroje: zittauer-schmalspurbahn.de, dampfbahn-route.de
