Pomineme-li korunovační klenoty, tak druhou nejcennější movitou památkou a nejvýznamnější klenotnickou prací na našem území je relikviář svatého Maura. Je vystavený v neprůstřelné schránce uprostřed tmavé místnosti, nasvětlený tak aby strhával pozornost. Zlatá schránka nikoho nenechá na pochybách, že její cena je nevyčíslitelná. A to doslova.
Schránka na ostatky
Zní to morbidně, nicméně ve středověku bylo sbírání kousků mrtvol váženým koníčkem. Mít část těla některého z křesťanských svatých se považovalo za chvályhodné, schránky s ostatky se stávaly součástí vážených darů a předmětem kupčení.
Relikviář svatého Maura byl právě schránkou, v níž měly být uschovány relikvie svatého Jana Křtitele a později i svatého Maura z katedrály v Remeši. Na jej nechal vyrobit Gérard de Rumigny, biskup v Cambrai. Později přibyly i další ostatky, konkrétně svatého Timoteje a svatého Apolináře. Ostatky získalo benediktínské opatství ve Florennes v jižní Belgii krátce po svém založení v 11. století.
Indiana Jones ze Západního Berlína
Příběh objevení relikviáře sv. Maura je složitý a Koktejl mu bude věnovat samotný článek. Shrňme jen základní fakta. Američan Danny Douglas, kromě jiného pracoval jako tlumočník na přechodu Chack Point Charlie v západním Berlíně, kde se od Christiana Beaufort-Spontina, potomka šlechtického rodu, dozvěděl, že pod podlahou kaple je relikvirář uschován. Samotný Beaufort-Spontin musel po druhé světové válce Československo kvůli kolaboraci s nacisty opustit. Zároveň se dlouhodobě zajímal o historické artefakty a věnoval se jejich objevování.
S československými úřady měl Douglas uzavřít smlouvu o vyzvednutí relikviáře. Byl ochotný zaplatit na tehdejší dobu velké peníze. Československé úřady tušily jeho existenci, ale nevěděly, kde by se mohl relikviář nacházet. Na Douglase byla nasazena StB a na jednání ohledně možného vyzvednutí byli přizváni i kriminalisté, o kterých si Douhlas myslel, že jsou historici.
Relikviář sv. Maura
Relikviář svatého Maura
Relikviář sv. Maura se řadí do skupiny domečkových (tumbových) relikviářů. Uvnitř se nacházejí kosterní ostatky sv. Jana Křtitele, sv. Maura, sv. Apolináře a sv. Timoteje. Má obdélníkový půdorys o rozměrech 140 x 42 cm a je 65 cm vysoký. Původní dubové jádro bylo nahrazeno novým ořechovým jádrem. Dekorace relikviáře tvoří soubor dvanácti reliéfů, čtrnácti sošek z pozlaceného stříbra, drahé kameny, polodrahokamy, antické gemy, filigrány a emaily.
„Díky několika indiciím se kriminalistickému týmu pod vedením Františka Maryšky podařilo relikviář vytipovat, 4. listopadu 1985 tedy začali prohledávat celý bečovský areál a 5. listopadu 1985 byl relikviář v zásypu hradní kaple objeven,“ píše se na stránkách bečovského zámku, kde je restaurovaný relikviář umístěn. Samotné restaurování trvalo 11 let, dnes ho mohou vidět návštěvníci zámku, ale americký „Indiana Jones“ Douglas přišel zkrátka.
Ikonické křížky
Pokud půjdete po zelené turistické značce, tak zhruba 9 kilometrů od Bečova (12 km, pokud pojedete autem), jsou ikonické tři kříže stojící na vrcholu kopce, jejichž snímky najdete snad ve všech publikacích o Slavkovském lese. Jsou součástí národní přírodní památky Křížky a váže se k nim legenda. Jejich vztyčení mělo být poděkováním za zázračné uzdravení, ale v historických dokumentech se nic takového nedochovalo. Vztyčeny byly roku 1849 a díky tomu, že stojí na výrazné serpentinitové skalce, tak působí opravdu dominantním dojmem. Ovšem mnohem vzácnější jsou rostliny okolo. Jenže kapradiny sleziník hadcový či sleziník nepravý tolik pozornosti nestrhnou. Většina návštěvníků o jejich tamní existenci nemá ani tušení.
Podívejte se na slavné tři kříže u Pramenů.
Ještě o kousek dál je obec Prameny, v níž skutečně je několik pramenů se železitou vodou, zajímavá Křížová cesta, která končí u ruiny kaple svaté Apoleny. „V roce 1870 byly jihozápadně od obce založeny malé lázně a tři roky nato byly Prameny 30. dubna 1873 povýšeny na město. Bůhvíjak závratné prosperity si ale dlouho neužívaly. Po druhé světové válce a „odsunu“ zdejšího německy hovořícího obyvatelstva bylo město až do roku 1954 součástí vojenského výcvikového prostoru Prameny.
Následující čtyři roky sloužilo jako ubytovací prostor havířů Jáchymovských dolů, a výsledek byl zdrcující. Za 12 let, od války do roku 1958, zde bylo z původních 274 domů 256 zbořeno a z města, ve kterém v roce 1930 napočítali 1527 obyvatel (z toho 16 „československé“ národnosti), je dnes vesnice se zhruba stovkou lidí,“ píše na svých stránkách Jiří Linhart. V osudech Pramenů jako by byly zhutněny sudetské osudy poloviny 20. století. Původní prosperita se proměnila v komunistický smutek a zmar.