Když ve svých 37 letech v roce 1890 nejvýznamnější expresionista všech dob, Vincent van Gogh, zemřel, nezanechal po sobě ženu ani děti. To se ovšem nedá říct o jeho bratrovi Theovi, který zemřel jen půl roku poté. Jeho žena Jo se v té době starala o jejich několikaměsíčního syna Vincenta a bez ohledu na to, co se její rodině přihodilo, zůstala silná a bojovala dál za sny svého švagra a manžela a také za blahobyt svého dítěte.
Jsem ráda, že po letech nezájmu veřejnosti o Vincenta a jeho dílo, došlo k obratu. Mám pocit, že bitva byla vyhrána.
Jo Van Gogh-Bonger, švagrová
Přestože se Vincent během svého života setkával s umělci, jeho dílo neprorazilo a uznání téměř nezískal. Překážkou mu patrně byla jeho nevyrovnaná osobnost, která jej dovedla až za zdi léčebných zařízení a sanatorií. I tak za svou krátkou kariéru malíře vytvořil kolem 900 uměleckých děl, která po jeho a bratrově smrti zůstala právě Jo. S malým synem čelila obrovské výzvě, jak dokázat něco, co ani sám umělec nezvládl? Kolena se jí ale nepodlomila, naopak si vykasala rukávy a jala se obrazy třídit.
Stále mám výčitky svědomí, a to nesmírné, když si vzpomenu na svou práci, tak málo v souladu s tím, co bych si přál dělat. Doufám, že z dlouhodobého hlediska mě to přiměje dělat lepší věci, ale ještě tam nejsme.
Vincent van Gogh, v dopise bratrovi Theovi 6. června 1889
Již necelé dva roky od smrti Vincenta uspořádala Jo vytříbenou výstavu spolu s malířem Richardem Rolandem Holsem, jenž se s Vincentovým dílem setkal ještě za umělcova života. V Kunstzaal Panorama v Amsterdamu bylo vystaveno přes 100 děl, které Hols odmítl nechat umístit do honosných rámů. Zdá se tedy, že již od začátku Goghova přijetí nechtěl nikdo dosah tahů umělcova štětce omezovat. Dnes se na výstavách jeho díla můžete přímo procházet Hvězdnou nocí a sledovat, jak jeho Slunečnice konečně rozkvetou.
Švagrová se opět provdala po přelomu tisíciletí a roku 1905 připravila snad nejdůležitější výstavu Goghova díla. Ve Stedelijk muzeu v Amsterdamu lidem představila téměř 480 umělcových prací, jejichž pečlivá instalace, výběr i uspořádání si získalo uznání na všech frontách.
„Problém s dlouhou stěnou v hlavní galerii byl skvěle vyřešen výrazným uspořádáním se skvostným ústředním obrazem, který tvořil zářivě modrooranžový autoportrét se dvěma jantarově žlutými slunečnicovými zátišími po obou stranách. Tato stěna, obsahující Vincentovo pozdní dílo, vydávala oslnivý lesk, který se odrážel, nyní stříbřitěji a klidněji, na vedlejších a protilehlých stěnách. Když si uvědomíme, že barva stěn připomíná koupelnu a obložení je smrtelně černé, pak to, čeho zde bylo dosaženo, je skutečně pozoruhodné," komentuje výstavu měsíčník Onze Kunst (Naše umění).
V roce 1914 začala Jo budovat fanouškovskou základnu svému švagrovi, když z mrtvého nadaného blázna bez ucha udělala obyčejného muže milujícího umění. Síla, s jakou její výstava sbírky mnoha dopisů, jež umělec sepsal, zaútočila na duši společnosti, byla ohromná a jen málokdo jí odolal.
