Když jsi na Madeiře, chovej se jako Madeiřan. Pij a jez jako místní. K takovému plánu se hodí průvodce znalý všech chutí a vůní, a že jich na ostrově je. Potkala jsem se tu se Sofií Maul, která hned na úvod pronesla překvapivou větu: „Já nejsem průvodkyně, jsem vypravěčka.“ Vedle chutí a vůní jsem se začala těšit na příběhy, které mi snad pomohou pochopit duši tohoto věčně zeleného ostrova.
Průvodkyně znalá místních tradic
Sofia nepůsobí na první pohled dojmem typické Madeiřanky. Vypadá spíš jako šamanka oděná do afrických šatů, vlasy lehce protkané stříbrem má stažené do culíku a v gumičce ledabyle zapíchnutý květ. Mluví čistou britskou angličtinou, jako by její kořeny ani nepatřily tomuto ostrovu. Sofia ale je rodilá Madeiřanka, kterou osud zavál zpět domů. Žila v Lisabonu a ještě předtím v Senegalu, z africké lásky se jí narodila dcera.
„Jsem šťastná, že ji můžu vychovávat právě tady, kde je obklopená přírodou a může tak prožívat podobné dětství, jaké jsem měla já. Měla jsem trochu obavy, že sem jako míšenka nezapadne, ale opak se stal pravdou,“ svěřila se mi profesionální vypravěčka s pomněnkovýma očima.
Její genetický koktejl je pozoruhodný. Z matčiny strany je tu dědeček z Kalifornie se švédskými předky. Z otcovy zase Němec a babička Angličanka. Aby to bylo ještě komplikovanější… Sofiin bratr si vzal Malajku, konvertoval k islámu a mají spolu tři děti, Sofiina dcera má napůl africkou krev. „Když se sejdeme jako rodina u jednoho stolu, je to jako reklama na Benetton.“ Procházely jsme Funchalem. Co chvíli někdo Sofii zdravil, objal, pohovořil pár slov. Měla jsem pocit, že Sofii zná na Madeiře každý. Zastavily jsme se před hlavní tržnicí: „Chci vás upozornit, že tady jsou ceny pornografické. Nesmyslně nadsazené.“ Pomyslela jsem si, že jsem u Sofie v dobrých rukou.
Při rozhovoru popíjíme místní limonádu Brisa Maracujá, která již od roku 1977 pokládá na lopatky i slovutnou colu. Madeira je jedním z mála míst na světě, kde cola není nejprodávanějším nealko nápojem. Brisa vznikla v roce 1970 a šlo o vůbec první nealkoholický nápoj s obsahem pravé šťávy mučenky purpurové (Passiflora edulis) neboli marakuji. Nápoj má příjemnou osvěžující chuť, kde je cukru tak akorát. „Tuhle recepturu vymyslel můj táta,“ pronesla Sofia jen tak mimochodem, zatímco jsme usrkávaly z lahví zbytky té lahodné šťávy.
Marakuje se na ostrově mimořádně daří a ačkoliv není původním druhem, stala se součástí madeirské tradice. Ovoce původně z Jižní Ameriky se již během 30. let minulého století vyváželo do Anglie, nicméně její začátky na ostrově patrně sahají až k době velké kolonizace ,,Nového světa."
Opravdová chuť minulosti
V roce 1893 se Francisco Roque da Silva rozhodl, že na ostrově založí první továrnu na výrobu výběrových sušenek. Jeho žena Guilhermina si schovávala rodinné recepty a vylepšovala je vždy s respektem k původním ingrediencím. Fábrica Santo António si vybudovala renomé, které dnes střeží již pátá generace potomků. V roce 2019 bylo prodejně pro její nezměněný historický vzhled k jejímu 125. výročí úřady uděleno ocenění Shop with History.
V roce 2022 pak získala další ocenění: ,,Získali jsme cenu MERCURY AWARD, která nás vyznačuje jako nejlepší společnost s historií roku v Portugalsku. Personál továrny Santo Antonio Factory s hrdostí věnuje toto ocenění všem svým zákazníkům,” píší na svém instagramu.
„Ochutnejte,“ nabízela Sofia kousky tmavého koláče rozlámaného na kousky. „To je Bolo do Mel, doma ho začínáme péct osmého prosince a tím pro nás začínají Vánoce. Neobsahuje vejce, takže vydrží opravdu dlouho, klidně i rok.“ Tento medový koláček je považován za nejstarší dezert Madeiry a svým složením odráží objevitelskou minulost Portugalců. Traduje se, že ho poprvé upekly jeptišky v 15. století ve Funchalu, originální recepturu vytvořily použitím exotického koření. „Ovoce a ořechy jsou z Afriky a Jižní Ameriky, koření z Indie a Číny,“ dodala Sofia. Ke 130. výročí v roce 2023 stále ještě malebná rodinná firma do nabídky zařadila jedinečný nový recept této exotické pochutiny. V sušenkárně mají pochoutky nejrůznějších chutí, marmeládové se na jazyku jen rozpouštěly. Za slovo ,,marmeláda" můžeme poděkovat Portugalcům, nebo přesněji řečeno kdouli, v portugalštině zvané marmelo. Kdoule, připomínající jablko zkřížené s hruškou, se za syrova špatně konzumují, portugalské hospodyňky je proto rozvářely do směsi, která zoranžoví a ztuhne tak, že se dá krájet. Právě této pastě z kdoulí říkaly marmelada.
Speciální výroční variace tradičního desertu ke 130. výročí:
Zdroje: farbricastoantonio.com, brisanet.com, worldpopulationreview.com, biolib.cz, ecm.pt, madeira.holidays.eu