Nejstarší solný důl světa
Hallstatt se chlubí tím, že na území obce, tedy v jeho podzemí, se rozkládá nejstarší solný důl světa. I jen to samotné by stačilo k tomu, aby se z místa stalo extrémní turistické lákadlo. Lidé mají rádi „nej“ místa a prohlídka dolu je opravdu skvěle připravená. Obnáší nejen procházku podzemím, ale i dvojjazyčné promítání a průvodcování (v němčině a angličtině), zážitek z promítání, ale hlavně jízdu po zadnici na dřevěných skluzech.
Samotná prohlídka obsahuje několikero promítání, ale žádné není tak dlouhé, aby se návštěvník, a to včetně těch dětských, začal nudit. V rámci kresleného filmu se dozví, jak je možné, že se mořská sůl z roviny moře dostala hluboko do vnitrozemí a vysoko do výšky.
Artefakty z dolu pocházejí z doby před 7 000 lety, z období neolitu
Terri Cook a Lon Abbott, The Science Behind the Headlines
V animovaném filmu je geologický vývoj znázorněný jednoduchou animací. Zjednodušeně ukazuje, jak se pradávné plytké moře odpařilo a sůl, která po něm zůstala, se dostala pod vápencový příkrov, který tvoří současné severní Alpy.
Jste v dole, ale jste v bezpečí. Nejprve jdete důlní chodbou, což je pro laika mírně dobrodružný úvod. Faktem je, že všude je dost místa, nikde netrčí žádné trubky či železa, o které by se člověk mohl zranit. Proto není potřeba mít přilbu. Zato všichni nafasují bílé oblečky, které chrání oděv před případným znečištěním. Ale ani toho není potřeba se bát.
Sjezd na zelenou
V dole jsou dvě místa, která rozhodně nadchnou každého, ať už se zajímá o geologii anebo je v Hallstattu proto, že chtěl vidět městečko v UNESCO, a nejstarší solný důl světa byl součástí itineráře cestovky. Dvě skluzavky, po kterých se díky vlastní váze, sklonu dráhy a gravitaci dopravíte o pár metrů níž. Kamera snímá rychlost jízdy, což vybízí odvážnější povahy k závodění. Máte ale jen jeden pokus. Zatímco moje rychlost byla 22.17 km/hod, náš průvodce jel o více než 10 kilometrů rychleji. Prostě zkušenost se nezapře. Netrumfl ho nikdo.
Příliš mnoho Asiatů - příliš mnoho turistů
Horská průvodkyně Betty Jehle se o Hallstattu vyjádřila jasně: Hallstatt prodal své srdce. Bylo by snadné odsoudit místní, že se „zaprodali turismu“. Podle ní kolem 70 % místních na turismu nějakým způsobem vydělává, sektor služeb je tady nesmírně rozvinutý. Obchůdky, kavárničky, obsluha parkovišť. K tomu je potřeba připočíst zásobování, personál hotelů – od číšníků a kuchařů přes pokojské a management, ti všichni mají příjem i díky turistickému ruchu.
Christian Schirlbauer, ředitel turistického spolku Dachstein Salzkammergut řekl, že jednodenní turisté jsou sice vítaní, ale přece jen by raději viděl lidi, kteří se v oblasti Dachstein Salzkammergut zdrží déle. Je tady toho k vidění mnohem víc než důl, na který si musíte vystát dlouhou frontu (byť organizátoři se opravdu snaží o plynulé odbavování) a romantika podhorského městečka. „Turisté nám močí na zahrádky a ne každý je z jejich množství nadšený,“ poznamenala Betty Jehle.
To, že zdaleka ne každý je tady vítaný, nám v praxi předvedla obsluha benzínové pumpy, na které nesmíte zastavit. Tedy pokud nepotřebujete čerpat palivo, to se zastavit smí. „Neumíte číst?“ ptala se agresivně dáma patřící k obsluze benzínky a vytahovala telefon s tím, že novinářskou výpravu nahlásí na policii. Nijak ji nezajímalo, že jsme se nedostali na předem domluvené parkoviště a jediné, co jsme potřebovali, bylo vystoupit a jít na předem domluvenou prohlídku.
Hallstatt je krásný a skutečně romantický na pohled. Asi jako miniaturní Český Krumlov. Ostatně i tam si mnozí místní stěžují na přemíru turistů a shodou okolností i tady jde o lidi z Asie. Zaměřil jsem se na národnost turistů v Hallstattu s tím, jestli jsou Asiaté opravdu tak častou skupinou. A jak Chrisovi, tak Betty jsem musel dát za pravdu. Jsou.
