Od Polska až k Aši se podél českého území táhne Svobodný stát Sasko.
Německé Lužice
Jeho východní část, historický kraj Horní Lužice, pokračuje až za polskou hranici a na německém území je rozdělen do zemských okresů Zhořelec (Landkreis Görlitz) a Budyšín (Landkreis Bautzen). V prostředním z nich, ve Zhořelci, přecházejí Lužické hory z České republiky do hor Žitavských, kterým dominuje pískovcový masiv Ojvín (někdy Oybin) a trosky stejnojmenného hradního komplexu na vrcholu.
Mezi vulkanickými vrcholy se do výšky tyčí také pískovcový masiv Ojvín.
Vrch Ojvín tvoří pestrou kulisu stejnojmenné vesničce pod ním, krajinu nezdobí pouze svými rozpadajícími se hradbami, ale také samotnou skálou. Světlý, výrazný pískovec sice není nejvyšším bodem ve východním výběžku u česko-německo-polského trojmezí, ale oproti vyvřelým kopcům z velké části ze znělce, je místní dominantou. Na samotném vrcholu, kam se můžete taky nechat dovézt, už při vstupu do placeného areálu se vám naskytne rozhled nejen do širé krajiny, ale i na rozložité a monumentální pozůstatky hradeb i kláštera. Až do minulého roku byl kolem příjezdové cesty násep zbylý z pádu části skály, která napomohla totální demolici a zatracení staveb v 16. století.
Na vrcholu skály
Stěny jsou přesto natolik zachovalé, že je možné určit, kde bývala dokonce i koupelna. Při příchodu jsou viditelné žlaby i vytesané díry na trámy, dále je ve spleti zdí možné najít i sklepní prostory, které slouží jako galerie. A s trochou novodobých úprav je z bývalé věže udělaná rozhledna. Rozpoznatelný je taky gotický sloh, ačkoliv zdobné klenby, střechy nebo barevné skleněné vitráže jsou dávno ty tam. Chátrání začal klášter i hrad pociťovat během reformace, kdy bylo na církevní hodnostáře zapomínáno. Největší škody pak utrpěl od samotné přírody, kdy jako trest z nebe přišel blesk a následný požár, jenž schvátil velkou část stavby.
Hřbitovní kultura v Německu je chráněná „unescem"
I truchlení se stalo v Německu umem a s pohřebnictvím a smutečními zvyky jsou spojena mnohá řemesla a tradice. Na ojvínském horském hřbitově můžete například vidět celou hrobku vytesanou do skály, a přestože zrovna trávíte čas na výletě, prostor hřbitova to nijak nenarušuje. Naopak, mezi rušnými troskami hradu a chatou hostící návštěvníky, je to místo přinášející klid.. Na Seznam světového dědictví UNESCO byla oblast pohřebnictví připsána během roku 2020.
Paradoxně nejstarší náhrobek přilehlého horského hřbitůvku je právě z poloviny 16. století, kdy lidé vrch začali opouštět. Za malebným místem posledního odpočinku se nachází ještě kavárna (hospůdka) hostící návštěvníky již od konce 18. století, kdy bylo polorozbořené místo prorostlé přírodou nalezeno malířem Johannem Alexanderem Thieleim. Projít si můžete i cestičky ve voňavém lese, podél kterých se dostanete dokonce až zpátky do obce pod horou, která se zde začala rozvíjet právě s odchodem posledních jezuitů.
V kavárně a hospůdce Parní železnice (Dampfbahn Café & Restauration) na nádraží, kde se domluvíte i česky, si můžete zkrátit čekání na parní mašinku do Žitavy pořádným dlabancem! Teichelmauke - „rybníček", který v bramborové kaši utvoří vývar nalitý na křehké hovězí maso, dává jméno celému pokrmu. A s trochou zelí na vrchu je dílo dokonáno a vy můžete zkoumat taje saské kuchyně. Starosta zmínil, že by v následujících letech měly přibýt spojení mezi Žitavou a českou stranou, ale zatím je nejlepší vyrazit na úzkokolejku, tak hurá na cestu!
Teichelmauke: Je libo rybníček k obědu?
