Mužakovský vrásový oblouk (Muskauer Faltenbogen) leží na obou stranách Lužické Nisy, která tvoří část německo-polské hranice, od Döbern v Braniborsku přes Weißwasser a Bad Muskau v Sasku až po polský Trzebiel. V roce 2006 bylo území zapsáno na seznam významných národních geotopů, od roku 2015 je zde geopark UNESCO.
Počátek tohoto území leží někde před 340 tisíci lety, kdy se klima v Evropě tak ochladilo, že se ledovce plazily až do střední Evropy. Ledové masy postupující ze severu byly několik set metrů silné a v Lužici měly díky plochému terénu volnou cestu, takže ledovcový jazyk postupoval obzvláště rychle.
Krajinou se tlačil vpřed s rychlostí až deseti kilometrů za rok. Obrovské masy ledu stlačovaly vrstvy podloží k sobě a doslova je hnětly až do hloubky asi 300 metrů. Na čele ledovce se naopak tvořila až 180 metrů vysoká stěna materiálu, kterou ledovec před sebou hrnul, takzvaná kompresní moréna. Ta mužakovská je jednou z nejzachovalejších v Evropě a její tvar podkovy dal celému území jméno.
Pozor valí se ledovec
Ledovec za sebou zanechal kromě proměněné krajiny také bludné balvany, ten největší je žulový Ďáblův kámen u Tuplic, dlouhý pět metrů a vážící kolem 100 tun. V době ledové zde bylo živo, což dokládá nález z roku 1903, kdy dělníci objevili zbytky srstnatého mamuta. Byla to dospělá samice, která zapadla do bažiny a utopila se. Její kosti jsou nejstarším dochovaným nálezem mamuta v Německu a rekonstrukce kostry je v vidění ve vestibulu radnice v obci Forst.
Podívejte se na úchvatné detaily geoparku Muskauer Faltenbogen - Erlebnisse.
Uhlí a jiné poklady
Pro dnešní krajinu v Mužakovském vrásovém oblouku jsou typická ostře řezaná protáhlých údolí v místech, kde váha ledovce vychýlila vrstvy hornin. Na povrch se tak dostalo hnědé uhlí a v kontaktu s kyslíkem začalo zvětrávat. Vznikaly několik kilometrů dlouhé, ale jen několik metrů široké brázdy, které se naplnily dešťovou vodou a časem se proměnily v rašeliniště. Uhlí ale bylo i pod povrchem, což vedlo k masivní těžbě. Jen v období od roku 1843 se zde těžilo hnědé uhlí skoro v 90 dolech, zpočátku v klasických, od roku 1920 i v povrchových dolech. Ledovec tu navíc vynesl na světlo i jiné poklady jako kamenec, železo, jíl a jemný křemičitý písek.
Barevná jezera
Dnes je Mužakovský vrásový oblouk především krajinou jezer. Je zde neuvěřitelných 400 jezer a jezírek a mnoho z nich vyniká svou neuvěřitelně intenzivní barvou. „Nikde jinde není tolik odstínů rezavě červené a rezavě hnědé, žluté, zelené a modré vody,“ vysvětluje ředitelka geoparku Nancy Sauer. Protože se mnoho z těchto jezer nachází ve starých těžebních jámách, rozpustily se ve vodě minerály, kvůli kterým je voda jednak kyselá, ale také nezvykle zbarvená.
Ďáblův most
Most v rododendronovém parku má jedinečné kouzlo
Rakotzbrücke řečený také Teufelsbrücke tedy Ďáblův most u jezera Rakotzsee je krajinný prvek romantické zahradní architektury 19. století v Azalkovém a rododendronovém parku v Kromlau. Obloukový most z čediče s volným rozpětím 19,80 m byl postaven v letech 1866 až 1875 majitelem panství Herrmannem Friedrichem Roetschkem. Vstup na most je zakázaný, ale o to lépe se vyjímá na fotografiích ze země, neboť se zrcadlí v hladině jezera a vytváří optickou iluzi dokonalého kruhu.
Tento jev lze obdivovat obzvláště působivě u Čtyř barevných jezer, asi osm kilometrů severozápadně od Bad Muskau. V bývalých hnědouhelných dolech tu leží těsně vedle sebe čtyři dlouhá, úzká jezera, jejichž barva vody se pohybuje od téměř černé přes červenohnědou a modrou až po tyrkysovou. Černá barva je způsobena extrémně čistou vodou, skrze kterou se na dně jezera třpytí tmavé dno. Nápadná červenohnědá barva pak rozpuštěnými sloučeninami železa ve vodě, zatímco jasně zelené zbarvení mají na svědomí speciální bakterie a řasy.
Tím ale neobvyklé kouzlo zdejší krajiny zdaleka nekončí. Z některých jezer trčí podivné černé kmeny, například v bývalém dolu Julius u Wolfshainu nebo ve staré těžební jámě Babina u Leknice. „Mrtvé kmeny ční z vody jako změť tyček hry Mikado a celá scenérie vypadá téměř bizarně. Je to fascinující a zároveň trochu děsivý pohled,“ popisuje nadšeně Nancy Sauer. Tyto zatopené lesy jsou v místech, kde se dříve nacházely hlubinné hnědouhelné doly. Dělníci zde razili do uhelných slojí tunely s dřevěnou výdřevou, když se jedno místo vyčerpalo, odstranili podpěry a šachta se zhroutila.
Utopené lesy
Na povrchu se země propadla a vytvořily se prohlubně, které se postupně zaplnily vodou. Pro les, který v tomto místě rostl, to ovšem znamenalo konec, protože stromy nemohly přežít v kyselé vodě nasycené kovy a minerály. Dnes z těchto potopených lesů zbyly jen holé, smutně se tyčící kmeny. Jeden takový potopený les je vidět na geoturistické stezce Starý důl Babina u Leknice v polské části geoparku. Zbytky stromů zde trčí hned z několika jezer. Jedno z nich jezer má intenzivně červenou barvu, jeho voda má kyselost koly, podobně rozkládající účinky a vysoký obsah železa jí dodává červenou barvu.
