Není nad ruční práci. Zatímco u nás draze nakupujeme na farmářských trzích zeleninu, která je dost bio na to, aby byla výrazně dražší než ta v supermarketu, tak v Barmě na venkově a v malých městech nic takového neznají. V hlavním městě možná najdete hipsterskou kavárnu, kde podávají dýňové laté, ale mnohem běžnější je lidová jídelna, kam si místní zajdou na jídlo, na čaj, na kus řeči.
Jednoduchí, levné, chutné
Touláte-li se barmským venkovem či malými městy, nejsnadnější způsob, jak se najíst je v místních jídelnách. Čaj je někde dokonce zdarma a vzhledem k tomu, že voda je převařená, tak z hlediska kontaminace nebezpečných bakterií je riziko nákazy malé. Jídla ve zdejších jídelnách jsou jednoduchá, ale chutná, byť občas docela pálivá. Jednoduchá ve smyslu základních surovin, těstoviny, rýže, maso (často kuře), polévky jsou často zeleninové vývary s druhy „zeleniny“, o kterých nemáte tušení, jak se jmenují.
Botanika v hmoždíři
Mě osobně dlouho trvalo, než jsem přišel na to, že kousky, které mi nechutnaly jsou nakládané bambusové výhonky. Směsi koření se lisují nebo drtí v hmoždířích a mají naprosto nečekané, ale většinou dost pikantní chutě. Ve směsi můžete najít třeba česnek hlíznatý (Allium tuberosum) nebo zázvorovitou rostlinu kampferii (Kaempferia galanga). Mimochodem zázvory jsou prvkem, který bych v barmské kuchyni zvlášť pochválil. Díky dlouholeté praxi se v kořenících směsích objevují chutné rostliny s prokázanými léčivými účinky. Příkladem budiž jeden ze zázvorů jménem galgán obecný dříve zvaný lékařský (Alpinia officinarum). Jde o běžnou rostlinu v asijské kuchyni, který u nás lze koupit jako „doplněk stravy“, zatímco tam je normální součástí receptů.
Ruční práce
Pouliční stánek s jedním jídlem, takže nemohlo dojít k mýlce, že si objednám omylem něco jiného. Ne vždy se, vlastně málokdy, se na venkově domluvíte anglicky. Starší dáma měla v hrnci uvařené těstoviny podobné špagetám a v hrnci směs na které bylo jasně vidět, jak bude finální produkt vypadat. Prostě špagety s „kečupem“, byť se nejednalo o kečup, ale směs papriček, citronů a nějakého koření. Doslova za pár korun. Paní scedila těstoviny, naběračkou nabrala porci omáčky a rukama, tak jak to vidíte na úvodní fotografii, mi porci na talíři řádně promíchala. Evidentně s pocitem, že eliminovala riziko mého zašpinění, kdybych si to musel promíchat sám. Přiznám se, že mě zaskočila, ale potlačil jsem v sobě „evropské“ hygienické reflexy. Jiný kraj, jiný mrav.
Ostatně hodinu předtím jsme se o čaj a stejný hrneček podělili v jídelně se staříkem, který podle počtu totálně černých rubů, ale s krvavě rudými rty, byl pravidelným uživatelem betelu, jedné z nejrozšířenějších drog na světě.
Tady máme barmskou kuchyni na videu.
Barmánci jsou milí, vřelí a rádi se podělí, což vás může trochu vyděsit. Samozřejmě, že ve velkých městech jako je podivné, uměle vytvoření hlavní město Neipyijto. Mandalaj nebo Rangun najdete stylové restaurace. Ale pokud chcete poznat opravdový charakter Barmy, která se správně jmenuje Myanmar, jeďte na venkov. Místní tržiště pak můžete pojmout nejen jako poznávačku rostlin, ale třeba i ryb.
