Madeira - divoký ráj dovolených a turistiky - se vlní tektonickým pohybem do vysokých hor a hlubokých údolí. Věčně zelený ostrov tak může nabídnout náročné trasy, krásné výhledy a unikátní přírodu, kterou ocení každý turista, ale pro místní představovaly přírodní kulisy výzvu.
Líný vinař a zvídaví turisti
Cesty z kopce do kopce byly před rozšířením dopravních prostředků každodenním údělem tamějších obyvatel. V Monte, městské části hlavního města Funchal, si lidé před více než sto padesáti lety pochůzky usnadnili velmi vynalézavým způsobem. Vytvořili si proutěné klouzavé saně, ve kterých sjížděli vysoké kopce. Výhodou nebylo pouze šetření času a energie, ale také se našlo využití pro invazivní eukalyptus dovezený v 18. století z Austrálie. Proutěné koše pro dvě až tři osoby jsou pleteny právě z této cizokrajné rostliny, jejíž přemnožení sužuje místní dodnes.
Na záběry z jízdy se můžete podívat níže:
Koš je vsazen do bedny položené na dvou tyčích, převážně z borového dřeva. Protože se jedná o saně a nikoliv vozíky, je třeba tyče promazat mazivem, aby po drsném povrchu bez problému klouzaly. Carreiros, řidiči sání, ovládají vozítko ze zádi svým vlastním pohybem a také špagáty, které jsou přichycené k přední části koše. Carreiros za jízdy seskakují a opět naskakují na stupátko, čímž jízdu zrychlují nebo naopak brzdí. Má se za to, že autorem myšlenky je Russela Mannesse Gordona, vinař, jenž se jako obchodník neustále pohyboval právě mezi Monte a Funchalem. Vozítka si ale velmi rychle získala náklonnost místních, kteří je využívali pro přepravu i zábavu. Později s přílivem turistů se jízdy staly také turistickou atrakcí.
Související články
Vyzkoušeli jsme
Nastupuji do lanovky a nechávám za sebou krásné, v zeleni usazené město Funchal, jemuž dal název fenykl, který zde bohatě rostl. Zaoceánské parníky připomínající plovoucí velkoměsta se mi zmenšují před očima. Na kopci vidím fotbalový stadion zahalený v mracích. „Tady trénoval náš Christiano,“ upozorňuje mě místní na živoucího boha ostrova, rodilého Madeiřana Christiana Ronalda. Vystupuji v Monte, které ční 600 metrů nad Funchalem, hlavním městem Madeiry. Zajímá mě zdejší kostel Nossa Senhora do Monte, kde je pohřben poslední habsburský císař a poslední český král Karel I.
Pro něj nebyla Madeira rozkvetlou zahradou, ale vyhnanstvím. Politický i finanční tlak se promítl na jeho zdraví a v 35 letech zde zemřel na zápal plic. Ke kostelu vede 74 schodů a patnáctého srpna, v den Nanebevzetí Panny Marie, po nich lezou poutníci po kolenou. Teď pod schody debatuje hlouček mužů v bílých oblecích a slaměných kloboucích. Připomínají mi benátské gondoliéry. Rozdíl tu ale je. Jejich gondolou jsou proutěné koše upevněné na dřevěných saních a místo klidných vod je kormidlují ze strmého kopce dolů. Žádné brzdy, jen vlastní síla. Pomáhají jim pouze boty s podrážkou vyrobenou z automobilových pneumatik. Podle hodnocení CNN patří carro de cesto do Monte, jízda montským toboganem, mezi sedm nejúžasnějších způsobů dojíždění na světě.
Nasedám do proutěného koše se značnou nedůvěrou. V duchu se ujišťuji, že madeirští sáňkaři zvaní carreiros musejí mít natrénováno. Cesta trvá deset minut a jede se rychlostí okolo 30km v hodině. Asfaltka je vyhlazená bez jediné vrásky, v první zatáčce mám pocit, že musíme vypadnout, že naši carreiros nemohou zatáčku vybrat. Zavírám oči, křičím, modlím se k sošce Panenky Marie, která to nahoře z kostela všechno vidí. Svištíme ulicemi, kudy projíždějí auta! Kdybych to byla bývala věděla… Před námi policista usměrňující dopravu. Blížíme se k cíli a s ním přichází radost, že jsme to daly. Ernest Hemingway nazval tuto jízdu rozveselujícím zážitkem, já bych spíš použila slovo intenzivní.
Zdroje: koktejl.cz, cultura.madeira.gov.pt, madeira-weekly.com
