Kostnice mě fascinují a děsí zároveň. Cítím se jako divák nahlížející za oponu, kdy na jednu stranu máte pocit, že byste to neměli dělat, ale na druhou si nemůžete pomoct.
V tvář halštatské smrti
Už padla tma a s lucernou se procházím obcí se slanou minulostí. Halštatští nebožtíci mají krásné místo posledního odpočinku s romantickým výhledem na jezero. Jenom jim je tady trochu těsno. Malou kapacitu proto byli jejich předkové nuceni řešit prozaicky – po patnácti letech po pohřbu rakev znovu otevřeli a vyjmuli části zabírající nejvíce místa. „Katolická církev nepovolovala kremaci a katolíky bylo nezbytné pohřbívat v posvátné půdě. Vystavit jejich ostatky a poukázat na memento mori - nevyhnutelnost smrti, která nedělá rozdíl mezi boháčem a chudákem - bylo chytré i praktické řešení,“ vysvětluje mi průvodkyně Cristiana Campanile.
Atmosféra kostnice v Hallstattu nenechá nikoho chladným.
Lebku a dlouhé kosti zemřelých uložili do kostnice, nacházející se v přízemí kapli sv. Michaela, jejíž existence se datuje od dvanáctého století našeho letopočtu. Najdeme zde 1200 lebek úhledně vyskládaných podle rodinné příslušnosti. Co kus, to originál, to platí v Hallstattu dvojnásob. Polovina lebek je totiž ručně pomalovaná symboly se jmény nebožtíků. Malování lebek ale není výlučně záležitostí Hallstattu. Tímto způsobem se posmrtně zdobilo i v jiných horských oblastech Rakouska, Švýcarska a Německa. Halštatská kolekce je ovšem největší svého druhu v Evropě.
Zlatým věkem halštatské lebeční malby bylo 19. století. Souvisí to s obdobím, kdy se začala více vyzdvihovat individualita člověka. Poukazovat na společenskou rovnost kosterními pozůstatky již nebylo tak žádoucí. Pozůstalí chtěli vyzdvihnout jedinečnost svého předka a odlišit jeho lebku mezi ostatními se mohlo zdát jako dobrý nápad. „Pravda je taková, že přesně nevíme, co lidi vedlo k tomu, aby na lebky malovali. Byli zvyklí pečovat o hrob, a když o něj přišli, možná je to přivedlo k myšlence místo něj zkrášlit lebku blízkého člověka,“ říká Cristiana.
Čínská kopie
Huizhou v Číně věrně okopírovalo halštatské náměstí, jediný rozdíl jsou exotické rostliny rostoucí za domy
Hallstatt, malá obec velkého významu z hlediska přírodního, kulturního i architektonického byla v roce 1997 zapsána na Seznam UNESCO. Je unikátní, ale není na světě jediná. Stojím na hlavním náměstí, jehož téměř věrnou podobiznu vytvořili v Číně. Číňané si Hallstatt natolik zamilovali, že se rozhodli vybudovat si vlastní. Čínští inženýři ale někde udělali chybu, protože, jak mě upozorňuje Cristiana, strany prohodili, takže v asijském provedení stojí domy na opačné straně. Developerský projekt určený zámožné klientele vznikl v provincii Kuang-tung na jihu země, bohatí Číňané si tak na relativně čistém vzduchu mohou užívat alpský klon. Halštatské jezero po čínsku je ale padesátkrát menší než ve skutečnosti a místo alpských velikánů tu stojí kopečky. Když čínský projekt, na který padlo 940 milionů dolarů, viděla na vlastní oči halštatská delegace, „byla na rozpacích“. Čínské straně zazlívala, že s místními svůj záměr dopředu nekonzultovala. Jak známo, kopií originál nenahradíš a potvrdilo se to i v tomto případě. Pravý genius loci Hallstattu, považovaného za jedno z nejmalebnějších míst na zemi, lze pocítit jen tam, kde historii psala sůl. V rakouské Solné komoře.
Malování lebek mělo svá pravidla. Poté, co se lebka vyjmula z hrobu, byla ponechána několik týdnů venku, aby ji slunce a měsíční svit vybělily. Následovně rodina předala lebku místnímu umělci, který ji podle přání pozůstalých vymaloval. Nejčastěji se přitom používaly odstíny zelené a červené. Na důkaz slávy, vítězství či lásky se na lebkách pnou růže, obrůstají břečťanem, dubovým listím, nebo je na nich usazena vavřínová koruna. Takto připravené lebky byly uloženy do kostnice a pod ně se vyskládaly kosti.
Rodiny často kosterní pozůstatky poskládaly tak, aby příbuzní byli u sebe. Nejstarší zde uložená lebka pochází z roku 1720, některé nepomalované ale mohou být ještě staršího data. Tato tradice byla ukončena v 60. letech minulého století, kdy katolická církev povolila kremaci a tím se vyřešil boj s nedostatkem prostoru na hřbitově. Nicméně nejmladší lebka se datuje až z roku 1995. Byla zde uložena na výslovné přání své majitelky. Pokud někdo z místních touží stejným způsobem obohatit halštatskou kostnici, obec jeho přání vyhoví.
Hořkosladké oslavy
Zdobení lebek není ovšem výsadou pouze Evropanů. Deset tisíc kilometrů od Hallstattu, v dalekém Mexiku, na Den mrtvých zdobí lidské ostatky celá rodina. Liší se pouze jedním detailem a to, že je to tradice poněkud sladší. Lebky, které spolu rodiny malují, jsou vytvarované z cukrové hmoty a slouží jako obětina Bohu. Na rozdíl od malovaných ostatků v halštatské kostnici, cukrové smrtky Mexika barvami vyloženě hrají. Díru do světa udělalo sice spíše novodobé malování na obličej, ale můžete si díky tomu udělat představu o použitých barvách.
Návod k výrobě cukrové lebky a jejímu zdobení:
Tradici částečně přivezli na nový kontinent Italové, kteří v době renesance cukrové sochařství zbožňovali. Dokonce se říká, že slavný sochař Giovanni Lorenzo Bernini se sem tam cukrovému modelování věnoval. Když v oblasti cukrové třtiny řemeslo nechali svému osudu, vyvinulo se v rozjívenou a pestrou tradici, při které se sejde rodina a hlasitě vzpomíná na své předky.
