Na počátku byl prakontinent omývaný mořem. Když vyschlo, byla sůl horotvornou činností vtlačena do nitra země. Pak člověk objevil „bílé zlato“ a těžbou proměnil pravěké Alpy. Rakouský Hallstatt dal jméno jedné historické epoše a sůl oblasti zvané Solná komora.
Sůl nad zlato
Malá vesnička Hallstatt na břehu stejnojmenného jezera ještě na konci 19. století byla od zbytku světa izolovaná vysokými horami a rozlehlou vodní plochou. Až roku 1890 zde pomocí výbušnin byla vytvořena přístupová cesta také po zemi. Historie osídlení se však táhne do dávné historie, až 7 000 let zpátky, kdy hlavním zdrojem obživy nebylo krmení nevychovaných turistů, ale dolování soli v místních horských masivech.
Procházím uzounkou uličkou s mnoha romantickými zákoutími. „K čemu myslíte, že sloužila tahle lavička?“ ptá se mě Cristiana Campanile, místní průvodkyně. Samozřejmě, že k odpočinku, ovšem tvrdě zaslouženému. Chvilku oddychu si zde dopřávaly ženy během cesty na Solnou horu, kde jejich muži v potu tváře dobývali sůl. Zapotily se ale právě i jejich družky, které cestu nahoru absolvovaly i čtyřikrát denně, aby si na záda naložily čtyřicet až sedmdesát kilo soli. Pokud měly malé děti, nesly i je, těhotenství už vůbec nepředstavovalo překážku.
Halštatské ženy musely mít fyzičku vrcholových sportovkyň, říkám si při pohledu na kopec před sebou. Proniknout do sedm tisíc let staré historie zdejší těžby „bílého zlata“ je dnes pohodlné. Na Solnou horu (1030 m n. m.) vás vyveze lanovka tedy, pokud si nechcete cestu sami na zhruba hodinové túře vyšlápnout. Nahoře vás čeká Rudolfova věž, vybudovaná v roce 1282 vévodou Albrechtem I., který ji pojmenoval po svém otci Rudolfu I. Dříve měla obrannou funkci, během Solné války sloužila jako opěrný bod proti salcburskému arcibiskupovi Konrádu IV. Dnes je z ní restaurace.
Samotná prohlídka nejstarších solných dolů na světě, kde můžete také najít nejstarší dřevěné schody staré více než 3000 let, je zážitkem. Dolů nemusíte po svých, můžete to vzít šupem pěkně po hornicku, důlní skluzavkou. Průvodce doporučuje nebrzdit, zaklonit se a ničeho se nechytat. Druhá skluzavka měří 64 metrů, což jí vyneslo prvenství, je nejdelší dřevěnou skluzavkou v Evropě. Neméně atraktivní tečkou pro malé i velké je jízda důlním vláčkem.
Související články
Bílé zlato
Bohatá ložiska soli byla důvodem, proč tato těžko dostupná lokalita přitahovala člověka už před tisíci lety. Zřejmě již v neolitu si lidé chodili do kopců nad jezerem pro tento zdroj důležitých minerálů. Sůl je ukrytá i ve slově Hallstatt. Podle jazykovědců lze hledat kořeny v řecké slabice „hal“, odvozené od řeky Halys neboli „Solné řeky“ v Thrákii. Hallstatt leží v samém srdci Solné komory (Salzkammergut), jak se oblast Severních vápencových Alp nazývá.
Městečko žilo v izolaci na malebném břehu jezera
Rakouská obec udělala díru do světa roku 1846, kdy zde důlní inspektor Johann Georg Ramsauer při těžbě štěrku náhodně objevil několik hrobů. Následný průzkum přinesl ohromující nález - údolí Salzbergtal sloužilo jako pohřebiště! První vlaštovkou v objevech se stalo tělo objevené více než sto let před zásahem Ramsauera. V roce 1734 se však objevitelé rozhodli podle tradice tělo pohřbít a žádné další vykopávky se nekonaly. Historikové odhadují, že zde v období 8. až 4. stol. př. Kr. bylo pohřbeno na 4000 lidí, Johann jich za své práce odkryl 980. Ramsauer jako skvělý kreslíř hroby dokonale zdokumentoval. Některé byly prosté, jiné dokládaly, jak sůl vynášela. Ve starší době železné, kdy byl obchod s bílým zlatem na vrcholu, žila v Hallstattu vrstva boháčů, která tento byznys řídila a jejíž společenský status odrážel i obsah jejich hrobů.
Zboží v podobě luxusních šperků, prvních skleněných nádob ve střední Evropě, tepaných bronzových nádob, mečů, z nichž některé měly rukojeť ze slonoviny, jemně dekorovaná keramika, baltský jantar a další nálezy dokládají, že obyvatelé Hallstattu měli obchodní svazky s ostatní Evropou. „Byly vykopány tisíce těl, téměř všechna se honosila bohatými bronzovými ozdobami, které obvykle nosili jen ti nejbohatší,“ řekl archeolog Hans Reschreiter. „Ostatky nesly stopy těžké fyzické práce z dětství a zároveň vykazovaly známky nepřekonatelného blahobytu.“
Po stopách předků
Ilustrační foto Kelta
Starší doba železná (800–480 př. n. l.) zahajuje období, v němž bylo hlavním materiálem železo, a to až do 20. století, kdy železo v používání předstihla umělá hmota. Na našem území se první železné výrobky dostávaly již od konce 9. století př. n. l., železné výrobky ale ještě nedosahovaly dobré kvality. Starší doba železná je nazývána dobou halštatskou podle pohřebiště u městečka Hallstatt v oblasti Solné komory v Horním Rakousku. Doba halštatská je v českých zemích považována za poslední období pravěku, protože je závěrem epochy, k níž ještě nedokážeme přiřadit žádné historické písemné zprávy. Pro středomořskou oblast, ze které máme dochované písemné památky, to již ale neplatí. Pozdější texty také hovoří o Keltech, jejichž původ je hledán právě ve významných středoevropských centrech halštatského světa. Závěr halštatského období je zajímavý také prvním dokladem nové technologie, konkrétně výroby keramiky na hrnčířském kruhu, která se poprvé ve střední Evropě objevila jak z východu z vekerzugské kultury, tak ze Západu.
Rakouský císař František Josef I. s manželkou Alžbětou často pobývali ve své letní rezidenci v Bad Ischlu. Během jedné ze svých návštěv zavítali i do nedalekého Hallstattu, aby na vlastní oči viděli Ramsauerův unikátní nález, který dal jméno starší době železné nyní nazývané doba halštatská. Císařská výsost musela být uchvácena, protože v roce 1855 Ramsauerovi udělila Zlatý kříž za zásluhy a další pocty.
Ještě více, si ale Ramsauerův objev pochvalují vědci dnes. Jejich moderní technologie a pokrokové postupy dokáží analyzovat DNA, materiály, stáří nálezu a dokonce i zjistit, co měl nebožtík k snídani. V roce 2021 se vědcům podařila analyzovat stolice z naleziště v Hallstattu. Ve zkoumaném trusu se nalézal například modrý sýr nebo pivo, údajně však kromě chuti bylo užíváno jako pomocník při trávení. Strava byla vláknitá a z velké části syrová.
„Je stále zřejmější nejenom to, že prehistorické kulinářské postupy byly důmyslné, ale také to, že komplexní zpracování potravin a technika kvašení hrály v naší rané historii potravin významnou roli,“ řekla archeoložka Kerstin Kowariková z přírodovědného muzea ve Vídni v Rakousku.
