Profíci jedou na jistotu, amatéři na štěstí
Musím se přiznat, že nejsem ani ornitolog, ani birder, což je anglický název pro amatérské pozorovatele ptáků. Vybaveni dalekohledy na stativech a vysoce světelnými objektivy na foťácích, někdy v ceně stovek tisíc korun, mají zmapované lokality, kam chodí pozorovat vzácné ptáky.
Znají ekologické nároky jednotlivých druhů, takže vědí, v jakém ekosystému a v jaké denní době je hledat. Poznají ptáky po zvuku, takže už zpěv jim prozradí, že objekt jejich zájmu se v okolí vyskytuje. Jezdí za nimi přes půl planety a neváhají obětovat ani čas, ani peníze. Tak nic z toho není můj případ.
Panama pod vulkánem
Městečko Volcán v Panamě je ideálním místem pro výlety do národního parku Volcán Barú. Cestovní kanceláře nabízejí zájezdy, jejichž součástí je pozorování kolibříků, zejména do Ekvádoru a Kostariky, kde je jejich druhová diverzita velká. To, že se vyskytují i v Panamě jsem věděl, ale velké naděje na to, že bych je v přírodě viděl, jsem si nedělal. Ovšem naštěstí jsem se spletl.
První kolibřík nám zkřížil cestu už na okraji vesnice. Bez šance na fotku. Prostě jen prolétl jako nějaký rychlý létající drahokam. Vzhledem ke své pestrobarevnosti si tohle označení skutečně zaslouží. Jakmile uvidíte jednoho, stačí jen letmý záblesk, je jasné, že v okolí jsou. Další seděl na větvi a další se s neuvěřitelnou obratností prosmykl křovím.
Kolibřík pod vulkánem Barú
Oba, já i partnerka Světlana, bychom je rádi měli na fotce. Jenže to by znamenalo, aby přestali prudce poletovat na tak dlouhou dobu, která je potřeba k zaostření. Kolibřík se skutečně, podobně jako například vážka, dokáže zastavit a „viset“ ve vzduchu.
„Vznášení na místě zvládají například kolibříci (Trochilidae). Od ostatního ptactva se liší tím, že jejich křídla mohou přejít od běžného ptačího mávání nahoru a dolů k pohybu dopředu a dozadu, při němž opisují ve vzduchu ležatou osmičku. Kolibříci si tento styl letu mohou dovolit, protože velikostí těla nemají k hmyzu daleko a jsou velmi lehcí. Kubánský kolibřík kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) má rozpětí křídel něco málo přes tři centimetry a v dospělosti váží kolem dvou gramů,“ píše ve své knize Desatero pohybů biolog Jaroslav Petr a dodává, že během vznášení na místě při něm kolibřík spotřebovává dvaapůlkrát více kyslíku, než když letí vpřed, a i proto tím obvykle netráví déle než minutu. Ovšem minuta v pohodě stačí.
U krmítka
V pralese národního parku poletující kolibříci uspokojili naši touhu je vidět. Ovšem krmítko pro kolibříky na okraji vesnice dostatečně nasytilo naši touhu je vyfotit. U nádobky s cukrovou vodou se jich totiž rojilo asi deset. Kolibříci mají dlouhé zobáky, které strkají do trubkovitých květů, z nichž sají nektar. Nastaly fotografické orgie. Při sání totiž kolibřík pózuje, nikam neletí, ale vznáší se. Otvory v krmítku, které vypadalo jako zavěšená petrolejka naplněná sladkým roztokem, byly přizpůsobené zobákům kolibříků.
I kolibřík se dá krmit z ruky. Podívejte se sami.
Zážitek to byl neskutečný a nejednalo se o žádné turisticky vyhlášené místo, které si pomocí internetového vyhledávače můžete najít sami. Dokonce některé ubytovny na svých zahradách mají podobná krmítka, což je buď „bonus“ pro ubytované, nebo jsou to ubytovací prostory určené přímo milovníkům kolibříků, kterých je na světě kolem 366 druhů.
V námi navštívené Panamě jich žije „pouhých“ 59 druhů, ale Ekvádor se podle World Population Rewiew chlubí 132 druhy, což je druhé místo za Kolumbií, kde jich má být 165 druhů. Takže víte, kam vyrazit. Do Střední Ameriky, do přírody a vyplatí se ptát se místních, jestli o jejich výskytu něco vědí.
