Koželužny z 12. století

V marockém městě Fes je koželužen několik, přičemž koželužna Chouara je místem přístupným i pro turisty. Sice jen z vyhlídkové terasy, ale i tak jde o velmi silný zážitek. Desítky mužů namáčejí, změkčují a barví kůže v roztocích v kádích. Okolo je silný puch, a byť jde o zážitek zajímavý, rozhodně není příjemný.

Práce v koželužnách byly ve Fesu jedním z tradičních zaměstnání, původně jich tady bylo několik desítek, přičemž ty nejstarší byly založeny ve 12. století. Některé zdroje, jako Peter Moore ve Vagabund Imperative, jejich vznik posunují dokonce ještě o tisíciletí hlouběji do minulosti. Najdeme tady nejen kůže oslí či hovězího dobytka, ale i ovčí, kozí či velbloudí.

Základem je holubí trus

První, kam kůže určené ke zpracování putují, jsou nádoby naplněné emulzí vody, vápence a holubího trusu. Muži po kolena namočeni v páchnoucím roztoku, důkladně kůže namáčejí a propírají, což by nikdo nechtěl. „Vápenec odstraňuje chloupky z pokožky. Kyselina v holubím trusu změkčuje kůže,“ píše Moore. Jakmile je kůže měkká, ručně se dočistí, což je práce sice těžká, ale výrazně méně nepříjemná. Barví se přírodními barvivy, jako je henna, ale začaly se používat i anorganická barviva.

Znečištění

Provoz vytváří poměrně velké znečištění i zápach, se kterým se město pokusilo bojovat, část barvíren renovovat tak, aby historický charakter práce byl zachovaný. Jenže koželužny jsou natolik velkou atrakcí, že zásadní posun vidět není. Město by podle některých ztratilo nejen pracovní příležitosti, ale i kus své tradice.

Voňavý obchod

Posledním místem, kam se vás průvodce pokusí nasměrovat, je obchod. Tam to naopak voní vydělanou kůží. V nabídce jsou jemné kožené velbloudí košile, sako s třásněmi, jako z Divokého západu. „Nebo si kupte alespoň pevnou peněženku nebo kabelku přítelkyni," snaží se prodejce udělat třeba jen malý obchod. Platit se dá v dirmahech, eurech i dolarech, všechno se počítá.

Jste v Africe, sice severní, ale přece jen v místě, kde se smlouvání stalo pevnou součástí obchodování. Nenechte se proto nachytat, kolik byste za výrobek byli ochotní dát. Muži jsou v obchodování zkušení, ostatně se tady smlouvá po tisíciletí. Jakmile totiž vyřknete nějakou částku, okamžitě jsme otypováni, a podle ní se bude smlouvání vyvíjet. Jednoduchý trik je, že zboží vlastně nechcete koupit (i kdybyste chtěli) a jen se ptáte na cenu. Jakmile zazní, je jasné, že bude nižší, a základní informaci (nadsazenou cenu) máte v ruce vy.

Podívejte se, jak to v historických koželužnách vypadá.

Zdroj: Youtube

Jsem Čech

Přiznání, že jsme z Česka má v tomto případě jistou vyjednávací moc, protože Maročané vědí, jaká je kupní síla Američana, Kanaďana nebo Němce a že Češi jsou na tom poněkud hůř. Pokud nemáte zkušenosti se smlouváním, protože v našich končinách není běžné, pravděpodobnost, že zaplatíte více, než byste museli, je vysoká. Smlouváte totiž s mistry v oboru.

Souk

Bylo by divné, kdyby se podobné kožené zboží nedalo koupit i na místních tradičních tržištích, kterým se říká souk. Ovšem tady už nemáte jistotu, zdali se nejedná o výrobky z Turecka, které má v kožedělné práci taky dlouhou a slavnou tradici, nebo dokonce levné padělky známých značek, kterými se proslavila Čína.

Zdroje: Vagabund Imperative, Ritzany Blog