V Kantábrii má být prý 6 500 jeskyní, což takřka jistě nebude pravda. Na to jde o podezřele kulaté číslo. Ale tisíce by jich tady být mohly a El Soplao patří k jedněm z těch zdejších nejnádhernějších.
Dobrodružství i klasika
Před vstupním portálem do jeskynního systému krouží několik netrpělivých adeptů na podzemní výlet a jedním uchem poslouchají poučení o bezpečnosti. Jejich bílé overaly svítí do krajiny a nechtěně připomínají aktivisty Greenpeace těsně před spuštěním nějaké mediální akce. Přilby na hlavách a kožené opasky obepínající vypouklá břicha dokazují, že se za chvíli ponoří do útrob jeskyně a užijí si své necelé tři hodinky předplaceného dobrodružství.
Související články
Průvodce je protáhne po předem přichystané podzemní trase, nechá trochu se zašpinit a obdivovat krasovou výzdobu. Přísný zákaz jejího poškozování je samozřejmostí, křehoučká brčka by se dala zlomit až příliš snadno. Průvodce je dostane se i do míst, kde není přímé osvětlení „klasické turistické trasy“, takže pocit z výpravy je přece jen o něco objevitelštější, výklad ve světle hornických lamp působí autentičtěji a člověk si cestu více užije a zřejmě si i z výkladu více zapamatuje.
Přesto všichni chápou, že viděli pouze malý výsek jeskynních prostor. „Overalová“ verze je první z možností, jak jeskyně poznat. Druhý způsob znamená klasickou výpravu, během níž vás průvodce provede po chodníčcích podél nasvícených stalaktitů, stalagmitů i stalagnátů, předvede své znalosti z historie jeskyní i kraseologie (věda o krasech a krasových útvarech), poznat.
Dolů do dolu
Název jeskyně El Soplao pochází ze španělského „soplo, soplillo“ znamenající závan či fouknutí. Prostě „vítr". Podobnost názvu s bosenskou jeskyní Vjetrenica se nabízí sám. Evidentně objevitele zarážel průvan vanoucí z podzemí, když byla v roce 2005 jeskyně otevřena pro veřejnost, měla za sebou poměrně zajímavou historii. Opusťme tu geologickou, během níž krasová voda v křídě vymílala podzemní prostory a následně vysrážený uhličitan vápenatý vytvořil dech beroucí výzdobu, a soustřeďme se na poslední dobu zhruba od druhé poloviny 19. století. Tehdy byly ve zdejším podzemí zahájeny první důlní práce s cílem získá vání rudy s obsahem zinku.
Samotná jeskyně už byla známá od roku 1908, kdy na ni horníci narazili během důlních prací. Dnes uzavřený a veřejnosti stále nepřístupný důl má několik pater a během svého života vydal desítky tisíc tun rudy. Krápníky vždycky přitahovaly svou podzemní tajuplností, takže není divu, že kde kdo je chtěl mít doma coby kuriozitku a netradiční suvenýr. Dnes je poškozování jeskynní výzdoby přísně zapovězeno, ale v době rudné těžby se daly krápníky ve velkém koupit na okolních tržištích.
Podzemí El Soplao - podívejte se sami.
Excentrická krása
„Normální“ krápník přirůstá pomalu shora dolů, tak jak mu to velí zemská tíže, případně se tvoří z odkapávající vody, přirůstá od podlahy a míří zodpovědně vzhůru. Jenže v El Soplao najdete neuvěřitelné množství chaoticky zprohýbaných, navzájem se křížících sintrových vláken. Vyrážejí ze stalaktitů, stěn i stropu jeskyní. Vypadá to, jako by tady někdo nalepil obrovské chumáče vaty a nechal je zkamenět. To jsou heliktity. Jednou, ale zdaleka ne jedinou z příčin tohoto bizarního jevu je proudící vzduch, který ohýbá jemná vlákna kalcitu a aragonitu.
Svou roli hrají i kapilární síly, drobné nečistoty nebo „cizí“ ionty v krystalové mřížce kalcitu. Některá vlákna mají tloušťku několika málo milimetrů, jiné i několik centimetrů. Celkově v jeskyni pokrývají heliktity desítky metrů čtverečních. Návštěvník se k nim může přiblížit v podstatě na dosah. Zákaz osahávání je samozřejmý. První podrobný popis heliktitů provedl už roku 1665, tedy několik století před objevem El Soplao, dánský vědec Ole Worm.
