Informace, že autobus z letiště se dá zaplatit v hotovosti, se neukázala jako pravdivá. Jenže přišel první, ale zdaleka ne poslední důkaz o laskavosti místních. Řidič autobusu, když viděl naše rozpaky z toho, že sice máme hotovost, ale nemáme předplacenou jízdenku na kartičce, nás vzal zdarma. Od letiště jsme jeli autobusem, dál už to šlo stopem.
Proč stopem
Cestování stopem má mnoho výhod a jednu nevýhodu. Výhodou je neuvěřitelná svoboda. Netlačí vás program cestovky. Potkáte spoustu zajímavých lidí, což byla pro mě, angličtináře samouka, každodenní, extrémně užitečná lekce jazyka. Od řidičů a spolujezdců se dozvíte osobní příběhy a zkušenosti. Bavili jsme se o drogách, o rasismu, o platech, o drahotě a samozřejmě nejčastěji o rodinách a práci. Vzala nás pětačtyřicetiletá úřednice Ministerstva sociálních věcí, která vypadala jako z plakátu o hippie šedesátých let. „Bují tady rasismus a už není ani moc skrytý. Ale není namířený ani tak proti původním Maorům, jako nově příchozím Asiatům,“ potvrdila nám paní úřednice.
Osobní příběhy
Skvělý byl třicetiletý Holanďan Mike putující tři měsíce Zélandem. Až mu dojdou peníze, znova si najde práci jako zdravotní bratr. „Takhle jsem dělal tři roky v Austrálii, a pak ji za vydělané peníze projel. V autě v podstatě žiju,“ řekl Mike a stav auta to potvrzoval. Větší část těch, co nám zastavili, museli přerovnat náklad, abychom jsme se tam my dva dospělí a čtyři bágly vešli (velký batoh a příruční „fotobatoh“). Lovkyně jelenů sika Jessika si musela přehodit pušku ze zadního sedadla do kufru a v pravidelných intervalech foukat do čidla. „Kdysi jsem řídila pod vlivem alkoholu, tohle je součást pravidel. Je to lepší, než přijít o řidičák,“ vysvětlovala situaci. Osobně jsem si myslel, že má „dýchátko“ na astma. Podobný „alternativní trest“ u nás není, takže není divu, že nás překvapil.
Stopem po Novém Zélandu v novém Koktejlu
Nové číslo magazínu Koktejl
Celou několikastránkovou reportáž o tom, jak probíhala 1 724 km dlouhá pouť po Novém Zélandu pomocí stopování, se můžete dočíst v aktuálním vydání geografického magazínu Koktejl.
Několikrát nás lidi popovezli za nedalekou křižovatku, o níž jsme nevěděli, a fakt jsme stáli na nešikovném místě. „Tady je to mnohem lepší a bezpečnější,“ řekl chlapík, který se nám ani nestihl představit (což se jinak děje běžně), otočil se a vrátil se na původní trasu, kam měl namířeno. Jel totiž opačným směrem. Kuchař Pete se pochlubil jediným českým slovem, které znal od kolegy z Česka. Nebyla to Praha, ale slovo hrášek. Zřejmě byl součástí nějakého často připravovaného jídla. Postarší manželé nás vyvezli k informačnímu centru na sopku Taranaki, kam měli namířeno, a nabídli nám, že na nás počkají a svezou nás zpět na hlavní cestu, kde jsme chtěli pokračovat. S díky jsme odmítli. Známe totiž naše „fotografické tempo“ a nechtěli jsme je zdržovat. A to je ona nevýhoda, respektive odvrácená strana stopování. Nedá se přesně plánovat, někdy stojíte na cestě hodiny, jindy minuty. V našem případě to bylo nejdéle 2,5 hodiny a nejméně méně než minuta. Když nás jedno auto na křižovatce vysazovalo a řidič za námi viděl batohy, rovnou přibrzdil. Šlo v podstatě o okamžitý přestup. Víza vyřídíte elektronicky během chvíle.
Podívejte se na krásu Nového Zélandu z dronu
Stopovat na Novém Zélandu jde i ve věku, kdy k šedesátce máte mnohem blíže než ke kulatému půlstoletí. Lidé jsou milí, usměvaví a přejícní. Což, řekněme si upřímně, návštěvníka z Česka občas zaskočí. A bonus navíc je, že všude najdete čisté toalety zdarma