„První maďarský král Štěpán I. Svatý zemřel již v 11. století, jeho pravá ruka je však v Budapešti k nalezení dodnes,“ tvrdí autoři knihy Atlas Obscura: fascinující průvodce kuriózními místy světa. Kapitola věnovaná právě tomuto artefaktu do knihy bezesporu patří. Je fascinující i kuriózní. Dokonce tak, že před skleněným boxem připomínajícím akvárium se občas stojí fronty.
Ruka, která uzdravovala
Maďaři mají svého prvního krále ve velké úctě. Dokázal prý „zázračným způsobem“, tedy nikoliv lékařskými postupy, uzdravovat nemocné, což vedlo v roce 1083 k jeho kanonizaci. Důkazem svatosti bylo, že ruka při exhumaci těla nepodléhala rozkladu.
Stojí za to připomenout, že jeho původní jméno bylo Vajk, jméno Štěpán získal až později poté, co konvertoval ke křesťanství a podstoupil křest. Do dnešních dnů se dochovalo několik ostatků sv. Štěpána. Kost z Štěpánovy pravé ruky, tzv. Svatá pravice (Szent Jobb), je vystavena v budapešťské bazilice svatého Štěpána.
Pravdou je, že naprostá většina nekonzervovaných těl nakonec zmizí, výjimkou jsou mumie, ať už konzervované chemikáliemi (Egypt), nebo vysušené suchým vzduchem či mrazem, popřípadě obojím (Peru).
Svatý Vojtěch křtí Vajka na Štěpána, vpravo klečící Gisela, stojící Astrik. obraz od Julia Bencúra z roku 1875
Pravačka svatého Štěpána je dnes scvrklá a zčernalá, ale stáří více než jedno tisíciletí by ji asi nikdo jen tak na první pohled nehádal.
Schována v Dubrovníku
Kdyby ruka padla do rukou mongolských nájezdníků, pravděpodobně by o ni svět přišel. Právě obava z její ztráty byla důvodem, proč během asijské invaze byla převezena do Dubrovníku, kde se o ni postarali dominikánští mniši. „Tou dobou byla také paže nejspíš rozřezána na dva kusy. Rozřezávání těl světců bylo v té době běžné. Jednotlivé části se rozdělovaly mezi sousedící země, aby se zabránilo případným dohadům a nepokojům,“ píší Joshua Foer, Dylan Thuras a Ella Morton ve výše zmíněné knize.
Bazilika sv. Štěpána
Bazilika sv. Štěpána, oltář
Bazilika sv. Štěpána je vedle ostřihomské baziliky nejvýznamnější duchovní stavbou v Maďarsku, jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů a zároveň třetí nejvyšší stavbou Maďarska. Začala se stavět roku 1847 podle plánů Józsefa Hilda jako farní kostel německé farnosti sv. Leopolda, ale za bouří v roce 1848-1849 musely být práce přerušeny. Blízkost Dunaje a spodní voda působily velké problémy a roku 1868 se špatně založená kupole zřítila. Vedení stavby převzal Miklós Ybl, který v podzemí vybudoval tři patra sklepů a stavbu přizpůsobil novorenesančnímu stylu. Roku 1905 mohla být bazilika konečně vysvěcena a roku 1931 dostala jako první v Maďarsku titul Basilica minor. Zdroj: wikipedie
České zákony jsou z hlediska znesvěcování ostatků poměrně přísné, ale vystavování částí těl coby relikvií je běžné i v českých zemích. „Uctívání relikvií a svatých ostatků patří k tradičním projevům katolické víry,“ píše Libor Zajíc ve své diplomové práci a dodává, že ostatky zhmotňují duchovní přítomnost svaté osoby.
Podívejte se na baziliku sv. Štěpána v Budapešti.
Sbírky svatých kostí
Za první výskyt „svatých ostatků“ se pokládá část těla svatého Klimenta, kterou měli přinést na naše území už Cyril s Metodějem. Jakkoliv to zní nepravděpodobně, měli artefakt čtvrtého papeže najít při své předešlé misii na Krymu.
Panovníci si vzájemně posílali kosti svatých v bohatě zdobených schránkách jako dary, někteří si z nich dokonce zakládali sbírky. To samozřejmě vedlo k celé řadě podvodů a falsifikátů, protože ani tehdy a často ani dnes nejsme schopni rozeznat, zdali patní kost či ukazováček patřily danému jedinci, jenž zesnul před mnoha staletími. Mnoho českých svatostánků vlastní relikvie světců, přičemž asi ta nejvzácnější je lebka svatého Václava uložená v katedrále svatého Víta.
„Již od svého založení obsahoval svatovítský kostel svaté ostatky. Prvním svatým ostatkem bylo rameno svatého Víta. Kníže Václav získal rámě svatého Víta darem od císaře Jindřicha Ptáčníka,“ uvádí historické souvislosti Libor Zajíc. V katedrále je i Václavovo tělo, ale to je od lebky odděleno.
