„Vzpomínám si, že když jsme byli za války evakuováni, můj bratr byl opravdu nešťastný a měl velký hlad, protože jsme neměli moc jídla. Tak jsem mu řekla: ,Dobře, uděláme si společně jídelníček. Jakou večeři bys chtěl?’ A on řekl: ,Zmrzlinu.’ Já na to: ,Dobře, představme si naši zmrzlinovou večeři.’ Udělali jsme to a on se začal tvářit šťastně. V té chvíli jsem si uvědomila, že jen díky představám můžeme být šťastní. Tak jsme měli naši konceptuální večeři. Tohle bylo možná moje první umělecké dílo.“ popsala Yoko Ono své první umělecké impulsy v rozhovoru pro The Guardian.
Z chráněné holčičky bojovníkem za rovnost a spravedlnost
Od dětství byla chráněná svou prominentní rodinou, ve svých 12 letech malá Yoko poprvé čelila těžkostem během druhé světové války. Tokio bylo bombardováno, a přestože rodina Ono bydlela ve zbohatlické čtvrti ležící daleko od místa útoku, matka se rozhodla odjet s dětmi na venkov, kde stejně jako mnoho dalších rodina strádala. Možná tato první zkušenost s neprávím a utrpením otevřela její mysl umění a rozhodla o její budoucí životní dráze. Ještě v Tokiu se Yoko jako první žena v Japonsku rozhodla pro studium filozofie, které ale nedokončila, protože její otec byl přeložen do New Yorku. Tam nastoupila na vysokou školu Sarah Lawrence College, kde se ponořila do studia umění a hudby.
Jejím prvním známým dílem se stala výzva Lighting Piece (1955), kde diváky ponoukala k zapálení sirky a jejímu pozorování, dokud nepohasne. To byl jeden z jejich prvních ,,návodů”, kterými instruovala diváky k účasti na dotvoření díla. V roce 1960 pak vystavila Painting to Be Stepped On, které plně spoléhalo na zapojení obecenstva. Její možná nejznámější performance se udála roku 1964 v Yamaichi Concert Hall v Kyotu v Japonsku, kdy už byla vdaná podruhé, tentokrát za amerického filmového tvůrce Anthonyho Coxe. Při tomto vystoupení Ono seděla na zemi a publikum mohlo použít nůžky k „úpravě“ jejího šatu. Toto dílo se stalo ikonickým symbolem její tvorby - zapojení diváka, hluboký význam za jednoduchou akcí, odkrývání její vlastní zranitelnosti a ,,nahoty“. „Bylo to trochu děsivé,“ řekla s úsměvem o vystoupení. „Byly to ale jen nervy, ne strach z lidí. To je další věc, která je mi vlastní. Nepouštím do sebe strach ani podezření, jinak by ovlivnily nejen můj výkon, ale i zdraví.“
Z velké umělkyně k nenáviděné čarodějnici
Změna prostředí v roce 1966, kdy se přemístila do Londýna, vedla k setkání s legendárním Johnem Lennonem. Spolupráce dala vzklíčit jejich románku a Yoko roku 1969 ukončila své druhé manželství. To byl začátek společné cesty, ale také konec Beatles, z kterého byla právě Ono dlouho viněna. Možná právě díky Johnovi a její pěvecké průpravě se v té době také začala více zaměřovat na hudební tvorbu, která byla ovlivněna japonským divadelním uměním Kabuki, rakouským umělcem Alanem Bergem a samotným Lennonem, se kterým roku 1980 vyhrála cenu Grammy (deska Double fantasy).
Po Lennonově smrti (1980) svou kariéru nevzdala a dál tvrdě bojovala pro sebe i pro svého syna Seana, který se jí a Johnovi narodil roku 1975. „Považovala jsem se za vojáka. Oba (Ono a Lennon) jsme bojovali za svobodu, spravedlnost a sebevyjádření a on prostě padl na bojišti. Tak jsem o tom přemýšlela. Že musím jít dál. To jsem věděla hned. Měla jsem malého syna. Musela jsem jít dál," komentovala své pocity po Johnově smrti.
Yoko Ono: ,,Music of the Mind“ at the Tate Modern (London, UK)
V tomto roce, kdy Ono slaví své 91. narozeniny, byla 15. února v londýnském Tate Modern otevřena výstava jejího souhrnného díla. Expozice obsahuje na 200 děl z její sedmdesát let trvající umělecké kariéry. Instalace, filmy, návody, fotografie, hudba, konceptuální umění, avantgarda, performance, happening, politické boje, filozofická přesvědčení, to vše tvoří monumentální kolekci jejího nekonvenčního myšlení. Výstava bude k vidění do 1. září tohoto roku.
Umění performance
Umění performance je rozsáhlý pojem ukrývající mnoho možností. Yoko Ono byla provokující a burcující stejně jako mnozí umělci z této kategorie.
Umění performance vzniklo na počátku 70. let 20. století jako obecné označení pro řadu aktivit - včetně happeningů, body artu, akcí, eventů a guerillového divadla. Může zahrnovat širokou škálu stylů. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století sahalo umění performance od propracovaných mediálních podívaných Laurie Andersonové po rituál těla Carolee Schneemanové a od camp glamour kolektivu známého jako General Idea po ilustrované přednášky Josepha Beuyse. V devadesátých letech se pohybovala od aktivismu Rona Atheyho v oblasti AIDS až po Orlanovu kosmetickou chirurgii vlastního těla. A na počátku 21. století Marina Abramovićová oživila velký zájem o toto médium prostřednictvím svých rekonstrukcí historických děl.
Zdroje: Britannica, The Guardian, Tate Modern, imaginepiece.com
