Nad ránem přichází k moři skupina japonských žen. Svléknou si vše, co nepotřebují a na nahé tělo si připevní bederní roušku, nůž a potápěčské brýle. S dřevěnou kádí se pak jako vodní nymfy vydávají do vln oceánu, aby si zajistily volnost a obživu.
Mořské panny
Slovíčko AMA je dnes známo převážně luštitelům křížovek, vpisují ho do políček pod nápovědou „japonská lovkyně perel“, ovšem kdo skutečně byly tyto ženy, jen málokdo z nich ví. AMA se dá přeložit jako „žena moře“, mnozí je též nazývali mořské panny (patrně pro jejich praxi potápět se nahé jen se zahaleným klínem), ovšem jejich práce byla o poznání náročnější, než jak by se podle květnatého pojmenování mohlo zdát. Základní schopností, v níž Ama vynikaly, bylo zadržení dechu na dlouhou dobu, mluví se o dvou až třech minutách.
Na březích Japonska sice stále mořské panny přežívají, ale zbývá jich málo:
Tyto profesionální „mořské panny“ se dokázaly potopit až do třicetimetrových hloubek. Muži se sice potápění také věnovali, ovšem minimálně. Ve starém Japonsku se věřilo, že žena se dokáže potopit hlouběji a díky tuku ve svém těle lépe zvládá účinek chladné vody. Jejich potápění bez jakéhokoliv oděvu mělo svůj praktický důvod, při vynoření je nic netížilo a netáhlo ke dnu a po opuštění moře se dokázaly rychleji zahřát než v mokrých šatech. Fundoshi, bederní rouška, sloužila coby ochranná pomůcka před případným říznutím o korály, což by ve slané mořské vodě nebylo příjemné.
Podle historických pramenů a legend je tradice Ama stará více než dva tisíce let. Existuje dokonce písemný záznam z 11. století po Kristu pořízený japonskou spisovatelkou a dvorní dámou sloužící císařovně Teishi Sei Shonagon, která cestovala po Japonském císařství: „Člověk nechce ani domýšlet, co by se s potápěčskou Ama stalo, kdyby se její jistící provaz přetrhl, nedej bože, uvízl mezi útesy. Tyto ženy pro svou práci riskují život s každým ponorem. Dokonce se potápí i v rozbouřených vodách, zatímco jejich muži nečinně a pohodlně sedí ve svých loďkách, srdečně zpívají veselé písně a o riziko žen pod hladinou nejeví sebemenší obavy.“
Miluji svou práci a neměnila bych ji ani za nic na světě. Dokud budu zdravá a šťastná, mám před sebou ještě nejméně dvacet let v plicích a nohách. Takže se budu potápět dál. Je to to, pro co jsem se narodila.
Kimiyo Hayashi, jedna z posledních aktivních mořských panen
Svobodné povolání
Na druhou stranu je třeba zmínit, že Ama měly vždy ve společnosti významné postavení a velkou míru svobody, což v Japonsku, kde muž dominoval veškerému dění, bylo unikátní. V Japonsku byl před nástupem 20. století populární neokonfucianismus, diktující hierarchii lidských vztahů. Z této filosofie byly ženám určeni tři lidé, které musí bezpodmínečně poslouchat. První byl otec, v jehož domě žena či spíše dívka žila až do své svatby, po svatbě to byl manžel a v případě manželovi smrti se musela nechat ovládat svým synem.
A právě v těchto časech se po Japonsku pohybují Ama potápěčky. Mohou cestovat a místo, kam se rodina přemístí, si určují samy, vydělávají si na živobytí a mají vlastní finance. A proč se jim oproti ostatním japonským ženám té doby dostalo tolika privilegií? Nebyla to odměna za tvrdou práci v hlubinách, ale kvůli tomu, co z nich dokázaly přinést. V současnosti se o Ama mluví jako o lovkyních perel, ovšem nebylo by přesné myslet si, že se Japonky potápěly jen kvůli perlám. Základem jejich činnosti byl lov čehokoliv, co se dalo sníst, takže by se spíše hodilo nazývat je lovkyněmi darů moře.
Ze dna na břeh tahaly kraby, chobotnice, ústřice, langusty či cokoliv jiného. Komodita, jež poskytovala Ama svobodu, byly ušně – mořští plži, jejichž ulita je z vnitřní strany pokryta perletí a jejichž maso chutnalo i japonské honoraci v čele s císařem. Z tohoto důvodu byly Ama osvobozeny od tradičních povinností a byla jim udělena práva. Cestování pak nebylo ani tak výsadou jako povinností, aby lovkyně mořských tvorů mohla svou činnost vykonávat, musela se stěhovat podle toho, kde zrovna byly nejpříhodnější podmínky k lovu. Proto také určovala místo stěhování, neboť právě ona se potápěla a viděla velikosti populací mořských tvorů. Její manžel vesele zpívající v člunu na hladině o tom neměl ani ponětí. Součástí tohoto práva byl i svobodný přístup k vodám jiných obcí, a to nejen v rámci dané provincie, ale po celém císařství.
Moderní doba
Bohužel 21. století je pro mořské panny Ama smutné, kdysi vznešené řemeslo upadá. Moderní doba tradice nemilosrdně válcuje. Již není potřeba, aby se někdo potápěl na jeden nádech, když může mít kyslíkovou bombu na zádech a s ní vydrží pod hladinou bez přestávky o poznání déle. Rybářské techniky se zdokonalily a lov je průmyslovou záležitostí. Též znečištění oceánů a moří odpadem si vybírá svou daň, vody jsou méně průhledné a populace tvorů, které Ama lovily, pomalu mizí, případně se stávají chráněnými.
Ukončil jsem střední školu a neměl jsem kam jít. Nemohl jsem nastoupit do armády, nemohl jsem jít na střední školu. Odešel jsem z domova na příležitostné práce, ale práce mě přestala bavit.
Toyofumi Hamagiwa, jeden z mála mužů moře
V současnosti se počet Ama ztenčil na pár stovek, možná pár tisíc. Většina jich je ve věku čtyřiceti let či více a navzdory faktu, že se Ama zpravidla dožívají úctyhodného věku přes 90 let, jejich profese mizí, a to i když se k řemeslu přidali i muži. Současný japonský trend je dlouhá pracovní doba u mužů a povinnost ženy starat se o rodinu. Na tradici Ama tak není čas a až zemře poslední japonská mořská panna, stanou se pouhou legendou, připomínající, jak byly Japonky silné, samostatné, houževnaté a dokázaly se samy starat o svou rodinu.
