Ve jménu zákona
Když v roce 1951 vstoupil v platnost zákon č. 69/1951 o ochraně státní hranice, všechno se změnilo. Nešlo o ochranu před vnějším nepřítelem, jak to připomínají betonové bunkry opuštěné v roce 1938. Šlo o zabránění vlastním občanům v opuštění republiky, i za cenu jejich zabití. Zákon to sice hned v prvním paragrafu překrucoval, neboť tvrdil: „K zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru. Ochrana státních hranic je proto povinností každého občana.“
Hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo precházal
Gustáv Husák, generální tajemník ÚV KSČ
Poslední slova nenápadně upomínala, že je potřeba „hlásit“ všechny skutečnosti týkající se plánů na nelegální odchod. Ostatně, řečeno slovy zákona „službu v Pohraniční stráži vykonávají pro její význam, odpovědnost a namáhavost vybraní příslušníci pracujícího lidu.“ Takže střílet po ostatních nemohl jen tak někdo.
10 000 voltů
Aby k nám nemohli proniknout zlí narušitelé, jak tvrdila tehdejší propaganda, bylo potřeba vystěhovat z pohraničí desítky vesnic. „Obce a samoty byly srovnány se zemí. Hloubka navazujícího, pro veřejnost nepřístupného pásma, byla 2 – 6 km,“ informuje vzdělávací panel přímo u čížovské části železné opony.
„Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy,“
W. Churchill
Plot měl případného narušitele zdržet, zoraný pás pravidelně ošetřovaný totálními herbicidy zase zachovat případné stopy, podle kterých se upravovala či posilovala strážní služba v daném úseku. „V létech 1948 – 1989 zahynulo na státní hranici ČSSR při pokusu o útěk 390 běženců – byli zastřeleni, zabiti elektrickým proudem či utonuli. O život přišlo i 690 pohraničníků, z nichž asi jen 10 zahynulo při střetu s narušiteli,“ informuje Správa CHKO Podyjí. Jak přišly o život ty stovky ostatních pohraničníků? Část se rozhodla odejít vlastní rukou, část úmrtí zavinily nehody při manipulaci se zbraní a někteří dokonce zahynuli při kontaktu s elektrickým proudem chráněné hranice.
Podívejte se na pamatník železné opony okem dronu.
Část zachovalé železné opony je skvělý počin, stačí si jen představit, jaké úsilí bylo třeba vyvinout k tomu, aby se člověk k hranici byť trochu přiblížil. Hlídkaři v civilu hlídali autobusová nádraží a hlásili či rovnou zadrželi každého, kdo se s batohem potuloval poblíž. Osobní zkušenost autora těchto řádků je taková, že po zadržení a lustrování, zdali „něco neudělal a nechce za kopečky“, byl propuštěn.
Nebylo to sice v Podyjí, nýbrž cca 6 km od rakouské hranice u Horní Stropnice, ale pravidla byla podobná. Československá část železné opony měřila 930 kilometrů, byť přísnost opatření se místně lišila. Natáhnout elektrické napětí o síle až 10 000 voltů po celé délce nebylo možné nejen kvůli konfiguraci terénu.
Zdroje: Zákony pro lidi, ČRo, Pamětní místa
