Lidé si předávají moudra z generace na generaci již od počátku lidských dějin. Některé se sice mohou zdát vědecky opodstatněné jako zdraví prospěšná konzumace česneku, ale jiné pouze staletí čekala na své vyvrácení. Například býčí krev údajně zabíjela až do 18. století, než se jí napil Voltaire.
Starořečtí lékaři
Starořečtí lékaři i vědci si už od dob legend a bájí předávali otřesnou pravdu o býčí krvi. Rudá hutná tekutina měla být smrtonosnou zbraní, která působila jen bolest a utrpení. Tu také údajně přinesla prokletému králi Midasovi se zlatonosným dotekem a oslíma ušima. K dalším obětem záludného jedu byl například Themistoklés, vládce Athén přibližně v 5. stol. př. n. l.
Masajové si dávají kraví krev k snídani.
„Pokud člověk ve své pošetilosti ochutná čerstvou krev býka, těžce spadne na zem v úzkosti, přemožen bolestí,“ napsal řecký lékař Nicander ve 2. století n. l. o účincích pochybného nápoje. O jejích neblahých dopadech se ovšem zmiňují i dřívější autoři jako Aristoteles, který toxicitu svaloval na schopnost v lidském těle rychle tuhnout a zapříčinit tak ucpání krku a udušení. Na otravu býčí krví měly zabrat fíky namáčené v octu nebo mléko králíka či srny.
Pokusy na lidech
Po staletí se člověk bál býčí krve jen dotknout, v „osvícených” letech ale konečně někdo začal pochybovat... „Během mého dětství jsem byl těmi příběhy tak fascinován, že jsem nakonec jednoho ze svých býků nechal vykrvácet,“ napsal francouzský básník, dramatik, kritik a filozof Voltaire ve svém Slovníku v kapitole o přirozené historii jedů. Spisovatel totiž povídačkám nevěřil a rozhodl se je vyzkoušet na vlastní kůži.
Související články
Přestože Voltaire svým vlastním pokusem vyvrátil již v 18. století smrtící účinky dobytčí krve, oficiálně se nad vysvětlením vzniku pověry začalo přemýšlet až v moderních dějinách. Zdá se totiž, že jiné kultury k tělním tekutinám zvířat přistupovaly zcela opačně. Například tradice Masajů z východní Afriky mluvila naopak o blahodárných, léčivých a posilujících dopadech, a v USA se krev užívala na léčbu tuberkulózy. Kde se tedy vzaly zvěsti o otravě?
Krev z býka nebo Býčí krev?
Historikové poučeni z předešlých chyb bádali, zda jedovatá látka označovaná jako Býčí krev nesdílí s tekutinou pouze své jméno. Zkoumali proto účinky a všechny dostupné informace a sestavili možný soubor rostlin a látek, které by odpovídaly takovému popisu. Pomohl například fakt, že je býčí krev zmíněna pouze v souvislosti se sebevraždami a dá se tedy předpokládat, že se jednalo o aromatickou látku nemožnou přehlédnout v jídle či pití. O které rostliny či látky se tedy ve skutečnosti jednalo?
Dnes je býčí krev pojem, který prodává. Kromě vín a řepy, jsou k dostání například i parfémy nebo potravinové doplňky toho jména. Nicméně, až budete v Maďarsku, víno Egri Bikaver byste rozhodně vynechat neměli!
Dnes toto označení nese jedna z odrůd řepy a také pověstné maďarské víno Egri Bikavér (býčí krev). Obojí ovšem lidé konzumují, proto se musíme poohlédnout jinde. Odborník na klasiku Kenneth Kitchell došel k závěru, že: „I když přesná rostlina nebo rostliny zůstávají neznámé‚ zůstává velká pravděpodobnost, že ‘býčí krev' je třeba identifikovat jako východní, pravděpodobně perský název rostlinného jedu, snad červené barvy, hořké chuti, který se na Východě používal téměř výhradně k sebevraždám.“
Následně Kitchell předložil světu tři návrhy rostlin: vratič obecný (Tanacetum vulgare), čemeřice černá (Helleborus niger) a rozpuk jízlivý (Cicuta virosa). Další teorie ovšem navrhuje taky minerál realgar, což je rudě červený sulfid vysoce jedovatého arzenu. Rozemletý na prach by pak mohl vyvolat podobnou reakci, jaká je popisována v záznamech. Takže až vás přepadne chuť, krev z býka si můžete vychutnat dosyta!
