Barevné armády
Zatímco dnes se vojáci v terénu snaží být pokud možno co nejvíce nenápadní (armády vydávají nemalé peníze na to, aby vyvinuly co nejlépe maskovací oděv), tak v minulosti šlo o to identifikovat nepřítele na co největší vzdálenost. Žádní skrytí odstřelovači, ale šiky snadno rozeznatelných vojáků s pestrými prvky na uniformách. Bylo potřeba poznat, kdo je granátník, kdo hulán a kdo švališar (kopiník).
Už staří Římané
Nejstarší zmínky o gestech podobných salutování pocházejí z antických civilizací, jako byli Římané, kteří měli různé formy gest, jež používali k pozdravu vyšších úředníků a vojevůdců. V tehdejší době šlo o symbolické odhalování ruky, což mělo naznačovat, že pozdravující osoba nemá zbraň a přichází v míru. Tato gesta se postupně rozvinula v organizované vojenské pozdravy, jak je známe dnes.
Není salutování jako salutování
V dobách rytířských se sice poznalo, komu patří erb, ale za hledím přilby se nedalo rozklíčovat, který konkrétní člověk na koni, oděn v oceli, sedí. Podle historických pramenů tedy nadzvednutí hledí znamenalo odkrytí tváře. Tedy gesto „nebojím se tě, podívej se na mě“. Převtěleno do filmové hlášky by to mohlo znít: „Podívej, kdo ti teď nakope zadek“.
Jiné zdroje naopak popisují, že starověký římský vojenský pozdrav (salutatio militaris) vznikl z přesně opačného důvodu. Odkrytí tváře mělo být přátelským gestem a znamením, že v pravé – dominantní – ruce nemají žádnou zbraň. Ať tak či onak, mívalo hledí speciální výčnělky, které zvednutí umožňovaly. Zvláštní je, že nikdo nezdůrazňuje obyčejný fakt, že i muž s přilbou a omezeným výhledem se chtěl podívat, kdo proti němu stojí a jak je vyzbrojený..
Jak to bylo u Američanů
US Army Quartermaster School uvádí další vysvětlení původu ručního pozdravu. Mělo se jednat o dlouhodobě zavedenou vojenskou zdvořilost, kdy si podřízení v přítomnosti nadřízených sundávali pokrývku hlavy, podobně jako za první republiky u nás mužové dávali najevo úctu pozvednutím klobouku. Ještě za americké revoluce voják britské armády salutoval sundáním pokrývky hlavy. Později, když se staly díky kokardám někdy až přezdobené, se akt sundávání klobouku postupně změnil na jednodušší gesto uchopení nebo dotknutí se stínítka a zdvořilostní pozdrav.
Lekce salutování.
Jak to bylo u Britů
Již v roce 1745 se Britové přikazovali: „Mužstvu se nařizuje, aby při míjení důstojníka nesundávalo klobouk ani na něj nemluvilo, ale pouze tlesklo rukou do klobouku a uklonilo se, když prochází kolem.“ Postupem času se tento pozdrav konvencionalizoval do podoby něčeho, co se podobá salutování tak, jak ho známe dnes.
Pozdravy rukou se obvykle provádějí tak, že se pravá ruka nějakým způsobem přiloží k hlavě, přičemž přesný způsob se v různých zemích a někdy i mezi různými složkami ozbrojených sil téže země liší. Někdy dlaň směřuje ven, někdy jsou některé prsty pokrčené, Poláci zdraví jen dvěma prsty.
Bylo by krásné, kdyby pozdrav zůstal jen coby ritualizovaná forma pozdravu a nemusela by se tímto způsobem vzdávat čest padlým. Jenže lidská povaha je z podstaty poněkud agresivní. A lidský intelekt dost vyvinutý na to, aby vymýšlel další způsoby, jak se vzájemně pozabíjet.
