Každý majitel psa potvrdí, že jde o věrné a chápavé stvoření, které zásadně vylepší lidský život. Ovšem příběh Hačika jde ještě o několik úrovní dál. Hačikó, pes plemene Akita Inu, se narodil 10. listopadu 1923 a proslavil se jako výjimečný příklad psí věrnosti.
Profesor Ueno
Hačikó se narodil na farmě v Ódate, ale jeho život nabral obrat, když ho v roce 1924 adoptoval Hidesaburō Ueno, profesor zemědělství na Tokijské císařské univerzitě. Pes a jeho majitel si rychle vybudovali vzájemný vztah postavený na respektu a vzájemné lásce. Profesor Ueno každý pracovní den odjížděl do práce z tokijské stanice Shibuya a Hačiko tam denně čekal na jeho návrat. Setkání po práci se stalo každodenním radostným rituálem, na který se oba těšili.
Neochvějná věrnost
Akita Inu
Akita Inu
Akita Inu je psí plemeno pocházející z japonského ostrova Honšú. Jeho pojmenování odkazuje na tamní prefekturu Akita, z níž pochází. Akita Inu znamená „pes z Akity“. Jedná se o poměrně velkého, inteligentního psa s klidnou a vyrovnanou povahou. Akity jsou inteligentní a učenlivé, jejich výchova si však žádá zkušeného chovatele, neboť vyžaduje poměrně dost pozornosti a prostoru.
Tragický den 21. května 1925 se mu změnil život. Profesor Ueno totiž náhle zemřel během přednášky na krvácení do mozku. K nešťastné události došlo 21. května 1925. Později byl pohřben na hřbitově Aoyama. Ten den byl čtvrtek a Hačiko se poprvé svého pána nedočkal. Přesto čekal trpělivě na nádraží den co den po celých 9 let, čímž si získal srdce a respekt veřejnosti a stál za řadou zpráv a příběhů o jeho věrnosti. Hačikó zemřel 8. března 1935, ale jeho příběh nekončí jeho smrtí. Hačikó se stal symbolem trvalé loajality a věrnosti, příkladem hlubokého vztahu, který může existovat mezi člověkem a zvířetem. Ne náhodou se říká i v českém přísloví, že pes je nejlepším přítelem člověka. Jeho příběh žije dál nejen v knihách a filmech, ale připomíná ho i bronzová socha poblíž nejvytíženějšího pěšího přechodu na světě v tokijské čtvti Shibuya. Právě místo se sochou se stalo oblíbeným tokijským místem setkávání (meeting point), a jako takové je uváděno i v celé řadě průvodců po Tokiu. Ostatky věrného Hačika nakonec skončily v tokijském muzeu.
Filmový i knižní hrdina
Hačikó nejen že inspiroval instalaci soch a uměleckých děl, ale stal se také tématem filmů, knih a dalších kulturních děl, které oslavují téma loajality a přátelství. Jeho osobní příběh byl adaptován ve filmu „Hačiko: příběh psa“. Své místo získal i v dětské literatuře a vzdělávacích programech po celém světě.
Goro kontra Hačiko
V Československu je díky televiznímu seriálu více než Hačiko znám jiný japonský pes. Goro, který se v poměrně komplikovaném příběhu vydá na cestu dlouhou 1 400 km, kde leží jeho domov. V obou příbězích je jasně dané poselství o psí věrnosti. V případě Hačiko je ve hře čas, Goro zase překonává obrovské vzdálenosti. V Československé televizi vznikla později také česká verze titulní skladby. Pod názvem Goro, bílý pes ji podle textu Jiřího Chalupy nazpívala Radmila Horáková, ale v seriálu se nepoužila. Čeští diváci slyšeli vždy jen originální japonskou verzi.
Zdroje: Velká encyklopedie psů, Hachiko Waits,
