Kolikrát už jste slyšeli tvrzení, že modrá je v přírodě extrémně vzácná? Je to pravda - do modré se halí méně než 10 % všech květů a pravý pigment dané barvy je ještě vzácnější.
Když je příroda „fake"
U zvířat je zachycen pouze jediný případ, kdy ke zbarvení svého těla používají skutečně modré barvivo. Jedná se o jihoamerický rod motýlů Nessaea, který je výrazný právě svými modrými oválky na křídlech. Rod Nessaea také poutá pozornost zeleným zbarvením zavřených křídel, čímž se skvěle maskuje mezi listy květin a stromů. Bylo objeveno, že zelená barva u motýlů tohoto rodu vzniká smícháním hojnějšího žlutého pigmentu a jemnějšího modrého.
Příroda se nás někdy snaží obalamutit.
Nebeský kabátec
Tato skutečnost byla pozorována díky druhům daného rodu, které modré barvivo pterobilin vůbec neměly. Na spodních stranách křídel tak zbyla jenom žlutá. Ostatní zvířata většinou jen svou modrou barvu předstírají. Specifickým tvarem šupinek nebo per (jako to je právě i u pávů) lámou světlo tak, že vytvářejí pocit nebeského kabátce. Většina modrých květin pro změnu využívá červená barviva ovlivňována kyselostí a zásaditostí a podobné fígle.
Statečné srdce a modrá v boji
Pro člověka tedy bylo v minulosti extrémně náročné z přírody modrou jakkoliv získat. V malířství si ji mohl dovolit málokdo a na plátně se užívala jen pro ty nejdůležitější postavy. Na úplném počátku evropské civilizace, v antickém Řecku, dokonce pro modrou neměli slov... Ve starořečtině nejenže označení pro modrou chybí, ale byla považována za nedůstojnou. Řekové ji často spojovali s Kelty, kteří se touto barvou potírali v bojích, jak jde vidět v kultovním filmu Statečné srdce.
Řekové pro modrou neměli slov
Dali byste si skleničku?
Věděli jste, že ve starořečtině nebylo slovo modrá? Řekové často k označení této barvy používali jiné výrazy. Například Homér ve svém díle popisuje moře jako „wine-dark“ tedy vínově tmavé. A věřte, nebo ne, lidé si nad tímto přirovnáním lámají hlavu již dlouhá desetiletí. Již v roce 1983 vyšel v „Timesech" článek, který polemizoval právě nad významem Homérových slov. Někteří jeho očividnou „barvoslepost" vysvětlují zásaditou zeminou, která mohla pozměnit barvu vína, jiní se obrací na rudě zbarvené mořské řasy, nebo na rudě zbarvený západ slunce a někteří dokonce tvrdí, že Homér byl fakticky slepý. Literáti se ovšem nejčastěji uchylují k pouhé lyričnosti textu, která v Homérových veršovaných dílech není překvapivá. Podle Roberta E. D. Cattleyho, profesora klasických věd na univerzitě v Novém Brunšviku ve výslužbě, je tato fráze „jen jednou z tisíců formulových veršů, které minstrelové používali znovu a znovu podle staré zásady, že nejlépe píše ten, kdo nejlépe ukradl všechny věci velké i malé, neboť velká mysl, která je použila jako první, je všechny z přírody ukradla.“
Ženy s modrýma očima byly považovány za prostopášnice, a dokonce i na duze chyběla v popisech opovrhovaná modrá barva. Přesto se používala na barvení oděvů i v architektuře. Tehdejší zdroje modré barvy byly ovšem skutečně omezené. Například králové měli šaty barvené evropskou rostlinou borytem barvířským (Isatis tinctoria), ale výsledek byl nákladný a ještě k tomu nestálý. Šat totiž časem ztrácel svůj jas.
Lapis Lazuli z Afghánistánu
Druhým zdrojem byl polodrahokam Lapis Lazuli, kteří používali už v Egyptě. Těžil se převážně na území dnešního Afghánistánu, a to od 7. stol. př .n. l. Jeho cena se vyšplhala až do astronomických výšin, a dokonce v ceně trumfla i zlato, ale přesto na popularitě stále rostla. Na ultramarín tmavý, jak se vyrobený pigment jmenoval, jste mohli narazit napříč celou Evropou, dokud nebyl nahrazen syntetickým barvivem v 19. století.
Mayové v indigu
Kvůli nepřístupnosti barviva vědce po staletí tížila otázka, jak se tento vzácný pigment dostal až na daleké území Jižní Ameriky. Umělci jako José Juárez, Baltasar de Echave Ibia a Cristóbal de Villalpando už na přelomu 16. a 17. století do svých děl přidávali barvy tak zářivé, že se ultramarínu zcela mohla rovnat. Na odpověď vědci přišli až v druhé polovině minulého století a je ještě úžasnější, než si mysleli...
Tradiční japonská barvírna.
Asie barvivo znala
Již stovky let před tím, než kolonizátoři vůbec tušili, že budou objevovat nový kontinent, si Mayové vytvořili své vlastní syté modré barvivo, a to z rostliny Indigofera tinctoria neboli indigovníku pravého. Jak je jasné již z názvu, jednalo se o indigo, které se užívalo jako vysoce kvalitní barvivo například v Asii, obzvlášť známé bylo v Japonsku. Na území Asie se barvivo ale tvořilo z jiného druhu stejného rodu - Persicaria tinctoria.
