Když se příroda zahalí do podzimních barev, lze někdy na polích v mlze vidět skupiny elegantně vystrojených jezdců na koních. Nejde o žádné natáčení historického dramatu, ale o hon na lišku. O život sympatických šelmiček se však nemusíte obávat, lovení zvěře z koně je u nás zakázáno. Hubertovy jízdy a parforsní hony tak lov v podstatě jen simulují, ovšem s opravdovým nadšením a loveckou vášní.

Ve znamení svatého Huberta

Na přelomu 7. a 8. století žil na franckém královském dvoře šlechtic jménem Hubert, jež miloval lov a štvanice divoké zvěře. Po smrti své mladé ženy hledal v honbě útěchu a na lov se vydal i na Velký pátek. To proti němu náhle vyběhl nádherný bílý jelen, kterému se mezi parohy blyštěl zlatý kříž a šlechtic uslyšel hlas, který mu pravil: „Proč stále hledáš a lovíš zvěř? Je na čase, abys začal hledat Boha.“ Hubert se pod vlivem této události rozhodl zasvětit svůj život Bohu, později se stal biskupem v Maastrichtu a svůj úřad přenesl do Lutychu. Šířil křesťanství především v Ardenách, kde je dnes jejich národním patronem. Díky své zálibě v lovu byl uctíván především myslivci, střelci, ale také řezníky a kožešníky. Byla mu rovněž připisována moc ochránit před pokousáním psem nebo uštknutím.

Hubertovy jízdy

Dnes se ve znamení svatého Huberta konají tzv. Huberovy jízdy, což jsou především společenské a sportovní události milovníků jezdectví, byť spojené s loveckou tematikou. Základem Hubertovy jízdy je symbolický hon na lišku, kterou představuje ji jeden z jezdců s liščím ohonem připnutým k rukávu jezdeckého saka. Pole jezdců jede na dlouhou vyjížďku členitým podzimním terénem, a pod vedením zkušeného jezdce, tzv. mastera překonává různé přírodní i připravené překážky. Načasování na podzim není náhodné, bývá po sklizni a může se tedy jezdit (po domluvě) po polích a loukách a sportovní koně již mají volno. Od jara to jsou pečlivě opečovávaní sportovci v promyšleném tréninku, po sezóně si mohou trošku ulevit a „upustit páru“ při činnosti, kterou koně milují, totiž rychlý pohyb ve stádě otevřenou krajinou. Hubertova jízda bývá zároveň slavnostním uzavřením jezdecké závodní sezóny a účastníci obvykle ctí pravidla slavnostního jezdeckého úboru, tedy bílých rajtek a elegantních tmavých jezdeckých sak. Právo obléknout červené sako mívá pouze master, toto pravidlo vždy pomáhalo mnohočetnému pelotonu koní a jezdců bezpečně určit, kde se právě nalézá master, jehož úlohou bylo stopovat zvěř a tudíž udávat směr honu.    

Záběry z parforsního honu pořádaného v Martinicích Drahenicích

Zdroj: Youtube

Parforsní hony

Zatímco Hubertovy jízdy si organizují jednotlivé stáje, či hřebčíny a jejich průběh se může lišit, pravé parforsní hony mají svá pevně daná pravidla. Vycházejí z klasické štvanice na zvěř, které se podnikaly od nepaměti. Postupně ale přestalo jít jen o samotný lov, z honu se stala významná společenská záležitost a kratochvíle. V parforsních honech nešlo o krev, ale spíše o sportovní stránku věci, lovili se jeleni či zajíci, ale jako nejlepší se ale ukázaly lišky – byly nejrychlejší a nejchytřejší a hon tak byl nejnapínavější. Stopu lišky pronásledovala smečka loveckých psů a za nimi se pod dozorem mastera hnala na koních celá honební společnost.

Oktavián Josef Kinský

Hrabě Oktavián Josef Kinský (1813–1896) byl skvělý jezdec, chovatel koní, organizátor a vizionář, jehož jméno neodmyslitelně patří k tradici dostihů v českých zemích. V roce 1836 uspořádal u Chlumce nad Cidlinou první parforsní hon v Království českém, přivezl za tímto účelem do Čech plnokrevné koně a také smečku strakatých psů z Anglie. Také jako první začal nosit předepsaný červený kabát.

V roce 1842 uspořádal v okolí vesnice Lučice nedaleko Chlumce nad Cidlinou první překážkový dostih v Čechách. Roku 1874 se nové překážkové dostihy rozhodli zavést členové Pardubické honební společnosti (které byl Oktavián členem) a připravili první ročník závodu pod názvem Velká pardubická steeplechase.  

V rodinné tradici propojené s koňmi dnes pokračuje vzdálený potomek Oktaviána, Francesco Kinský dal Borgo a od roku 2019 pořádá v Chlumci nad Cidlinou velkolepý parforsní hon nazvaný Memoriál Oktaviána Kinského.

Na lišku bez lišky

Po první světové válce nabraly i parforsní hony symboličtější rozměr. Speciální kladeč stopy vyznačí trasu honu uměle vyrobenou liščí močí, která mu odkapává z upravené nádoby pověšené na sedle koně. Stopu pak s obrovským zaujetím a nadšeným štěkotem sleduje smečka loveckých psů, kterou následuje celá jezdecká společnost. Současné české pojetí parforsních honů spojuje aspekty z typu francouzského s důrazem na společenskou stránku a současně i z anglického, kladoucího důraz na sportovní výkony. Jezdeckou společnost obvykle na trase doprovází vybraná společnost a doprovod v historických kočárech. Speciální smečky loveckých psů pro parforsní hony u nás nejsou a musí se najímat ze zahraničí.

Potkat v krajině parforsní hon, nebo být na některý pozván, je velmi intenzivní zážitek na celý život, bohužel počet honů pořádaných v Čechách lze spočítat na prstech.