Jakmile člověk vejde do úchvatného gotického prostoru kaple, tak se ocitne uprostřed historické obrazárny. V rohu sedí dáma, která hlídá, aby nedošlo k poškození stěn. Ve středověku někdo podobný evidentně chyběl, protože přes nádherné kresby jsou vyryté vandalské nápisy. Ovšem i ty jsou dnes součástí historického bádání. „Narazil jsem na nápisy z 16. a 17. století,“ komentoval situaci Pavel Trojan, ředitel české pobočky Polské centrály turistického ruchu, který se se svou širokou znalostí východoslovanských jazyků snažil nápisy rozluštit.
„Prostě klasický vandalismus, jen má dnes obrovskou historickou hodnotu,“ konstatoval nakonec ředitel Trojan. „Zároveň jde o jedno z největších lákadel, jedná se o fresky skutečné historické hodnoty, jedna z nich ukazuje vznik unie s Litvou v roce 1569,“ potvrzuje vzácnost výzdoby maleb Krzysztof Raganowicz, vedoucí lublinské kanceláře cestovního ruchu. Jak je vidno, už ve středověku měli lidé, a podle nápisů lidé různých kultur, potřebu se zviditelnit. Zajímavé na tom je, že šlo o vzdělance, protože gramotnost ve středověku byla vzácnou dovedností úzké skupiny lidí.
Podívejte se, jak to v kapli vypadá.
V malbách jde o setkání východní a západní umělecké tradice. Ne náhodou jsou už po více než století objektem historického bádání. Od roku 1954 spadá kaple a její správa pod lublinské muzeum a opravdu stojí za to ji navštívit. Nejstarší zmínky o kapli pocházejí z roku 1326, přičemž nejde o její budování. Stavba tedy musí být starší. V naprosté většině jde o sakrální náměty, jako jsou různé zobrazení Ježíše či zázraků (uzdravení člověka s uschlou rukou). Zdejší informační materiály popisují polského krále Władysława II. Jagiełło jako muže, který pokládal západní fresky za kvalitnější či umělečtější než ty, které přicházely z východu. Na jednu stranu se tady dají vysledovat reálná vyobrazení tehdejší doby, jako jsou zbraně nebo šaty, na druhou fantasmagorie, jako tvor plovoucí na něčem, co vzdáleně připomíná morče nebo nějakého jiného podivného hlodavce. „Prý mělo jít o delfína, jenže umělec nikdy delfína neviděl, tak ho maloval jen podle zkresleného ústního podání a zároveň vlastní fantazie,“ vysvětluje Pavel Trojan.
Během prvního výslechu mi vyrazili přední zuby a zlomili dvě žebra.“
Wincent Kwater,
Nejde jen o kapli
Kaple sama o sobě je nádherná i ostatní prostory stojí za to navštívit. Monumentální stavba nad městem je označována jako zámek nikdy zámkem nebyla. Polština tak trochu mate českého turistu, protože slovo zámek ve skutečnosti znamená hrad, a stavba skutečně polským králům sloužila. Po naprostou většinu novověku šlo ale o vězení, které využívali nacisté i komunisté. Dnes je tady galerie a muzeum. Pokud chcete vidět město z výšky, stojí za to vyjít na vrchol dvacetimetrové románské obranné věže, známé také jako „donjon“. Nahoře je totiž vyhlídková terasa. Už na první pohled je poznat, že jde o nejstarší zachovalou stavbou komplexu. „Věž byla postavena z kamene a cihel kolem poloviny 13. století v podobě válcovité jednolité stavby vykazující znaky pozdně románského slohu. Stavba byla postavena způsobem typickým pro pevnost 13. století - uvnitř obranného prstence, jako hlavní centrum opevnění,“ udává město Lublin. Uvnitř věže jsou informační cedule přibližující vězeňské „využití“ prostoru jak nacisty, tak sovětskými osvoboditeli, a následně polským komunistickým zřízením. „Byl jsem uvězněný na zámku a během prvního výslechu mi vyrazili přední zuby a zlomili dvě žebra,“ začíná své vyprávění Wincent Kwater, který byl nacisty odsouzený k smrti a přežil vlastní popravu. Němci ho sice střelou zranili, ale nezabili a jako mrtvý byl odhozený stranou, kam následně padala těla dalších popravených. Kwater přežil, vypověděl co zažil, a jeho příběh je zaznamenaný na jedné z informačních cedulí v donjonu.
Spolu s hradní kaplí je jedinou částí, která se zachovala po zničení objektu během válek v 17. století. Od roku 1826 sloužila věž i „zámek“ jako vězení. Výstavní sály Lublinského muzea jsou v prostorách zámku od roku 1957.
Zdroje: Lublin.eu
