Kolikrát už jste letos „házeli žabky”? A kolik odrazů se vám podařilo nejvíce? Pokud váš oblázek neputuje po hladině alespoň 63 m, pak na mistrovství světa ve Skotsku ani nejezděte...
Přes minulost skotské břidlice
Letos se opět na malém ostrůvku Easdale na západním pobřeží Skotska konal veliký šampionát v házení žabek. Sport s tradicí sahající až do antického Řecka baví oddané fanoušky na ostrově už od roku 1983, kdy se na pořádání turnaje dohodli chlapi v hospodě. „Nápad, stejně jako všechny skvělé nápady, vzešel z rozhovoru v místní hospodě,“ říká Kyle Matthews, místní a jeden z organizátorů akce. „Obyvatelé ostrova si mysleli, že to bude něco zábavného." Po 14 letech se šampionát na ostrov vrátil a s již neporušenou tradicí přetrvává dodnes. Koná se v jednom z lomů připomínajících slavnou břidlicovou těžební minulost ani ne 10 ha velkého ostrůvku. Lom má na délku 63 m a nechat oblázek doputovat až k zadní stěně lomu se stalo cílem každého účastníka.
Na ostrově se odehrává soutěž zvaná „stone skimming”, jejíž cílem je nechat oblázek odrážet se od vodní hladiny co nejdále. V současnosti drží rekord v nejdelším hodu Dougie Isaacs s téměř 122 m. Druhá disciplína „stone skipping” se zaměřuje na počet doteků kamene a je tedy zapotřebí jiné techniky. Jejím rekordmanem je proslulý Kurt Steiner s 88 doteky. Tato soutěž se na ostrově ovšem nekoná, ačkoliv je tradičnější.
Přes romantickou naivitu dětské hry jsou dnes do soutěží zatažené komplikované výzkumy váhy, tvaru a velikosti kamene, výpočty úhlů, rotace a rychlosti a mnozí soutěžící si dokonce opakovaným dynamickým pohybem způsobí zranění. Organizátoři některých soutěží konajících se skutečně po celém světě dokonce přemýšlejí, že zavedou umělé kameny, aby byly podmínky vyrovnány a nikdo nebyl ve výhodě. Účastníkům skotského šampionátu to ovšem přijde zbytečné, ale není se co divit, když stojí na ohromných zásobárnách břidlice.
Související články
Když žabky házejí vojáci...
Výzkumy však sahají ještě dál. Například William Bourne (pravděpodobně) v roce 1578 vydal pojednání, ve kterém uvádí, že když se dělová koule vystřelí ve správném úhlu, může se od povrchu vody odrazit a strefit vzdálenější loď. Během druhé světové války pak taková zbraň z rukou Barnese Wallise skutečně vznikla a napomohla zničit několik německých přehrad při náletu Dambusters. „Napadla mě myšlenka střely, která by, kdyby byla svržena na vodu ve značné vzdálenosti proti proudu přehrady, dosáhla přehrady sérií odrazů a po nárazu do přehrady by se potopila v těsném kontaktu s čelní stěnou zdiva proti proudu,“ vyjádřil se Wallis.
Kosmická loď na hladině atmosféry
Fyzika odrazu předmětu od hladiny, ale zajímá například i piloty při přistávání s letadly na vodních plochách nebo astronauty. „Rusové to vlastně dělali už v 60. letech,“ říká Michael Khan, analytik misí v Evropské kosmické agentuře. „Navrhli vstupní trajektorii tak, aby se nejprve od atmosféry ,odrazili'. Loď opustila atmosféru v malé výšce, zpomalila a o několik tisíc kilometrů dále opět vstoupila do atmosféry, aby přistála.“
Na atmosféře poskakují někdy i meteoroidy.
Michael také vysvětluje důležitost porozumění jevu pro kosmické pohyby: „Pro kosmickou loď určenou k opětovnému vstupu do zemské atmosféry nebo do planetární atmosféry, jako je atmosféra Marsu, musí být podmínky při vstupu, zejména rychlost vzhledem k okolnímu plynu a úhel vstupu vzhledem k místnímu horizontu, v určitých přesně definovaných mezích. Tyto limity jsou takové, na jaké je kosmická loď navržena.”
