Můžete jít stovky, v některých případech i tisíce kilometrů, přičemž cíl je jediný. Město Santiago de Compostela, jež je od roku 1982 hlavní město autonomního společenství Galicie a provincie A Coruña. Zaujímá plochu 220 km² a žije zde přibližně 99 tisíc obyvatel. Počet poutníků, kteří každoročně do města dorazí jejich počet značně převýší.
Pouť v zastoupení
„Nejdůležitějších je posledních 100 km. Kdo neušel ani to, nemá právo nazývat se poutníkem,“ řekli mi v městské informační kanceláři. Je vidět, že město poutnictvím žije, a to nejen v duchovním slova smyslu. Moderním hipsterům prodají trička s motivem svatojakubské škeble nebo jim ji rovnou vytetují na kůži, dalším poutníkům umytou škebli za 5 – 10 euro prodají (to byl jeden z nejvykutálenějších prodejů na téma poutnictví). Koupit si můžete nalakované hole i „historické“ klobouky. Jak klobouk stínící oči před ostrým sluncem nebo tvář před deštěm, tak hůl ulevující nohám, využijete během pouti, jenže Santiago je cíl.
Podívejte se na vlastní oči na Santiago de Compostela.
Pouť se zaznamenává do poutnické knihy, po trase se nabízí levné a skromné ubytování, protože po desítkách kilometrů v nohách je příjemné mít kde složit hlavu, umýt se a ohřát polévku. Jenže někteří šlechtici v minulosti nechtěli ujít ani závěrečný úsek. Vymluvit se na „státnické“ povinnosti se mohli vždycky, stejně jako workoholici dneška si „nemohou“ vybrat dovolenou, protože práce nepočká.
Jenže mít certifikát poutníka bylo něco, co se v křesťanské Evropě cenilo. Řešením bylo vyslat náhradníka, který cestu ušel a nepohodlí si užil za něj, ale certifikát nechal vystavit na šlechticovo jméno. Podvod? Bezesporu. Chlubení se cizím peřím, řekli bychom s pomocí českého pořekadla.
Ale není to nic nového pod sluncem. Podobné se dějí i v současnosti. Ghost writeři (z anglického ghost – duch, writer – spisovatel) napíší za odměnu dílo a někdo jiný je vydává za své. Potkat se s tím můžeme od diplomových prací po sebepropagující díla vrcholového politika. Vtipné je, že už ve středověku bylo dobré pro zvýšení prestiže mít ten správný glejt.
Katedrálu musíte vidět
Samotné Santiago de Compostela je cíl, ke kterému se poutníci upínají a ona pomyslná cílová páska by měla být ke katedrále, kde leží ostatky svatého Jakuba, po kterém je svatojakubská cesta pojmenována. Historie pouti navazuje na legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní činnost na Pyrenejský poloostrov.
Po návratu byl popraven v Jeruzalémě, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. Jenže kolem nalezení těla a kultu svatého Jakuba panuje tolik nejasností, že je lepší po pravdě nepátrat a zůstav v rovině mýtů a pověstí.
Cesta je cíl
I když samotné město je cílem (část poutníků dojde až k moři, kde už to pěšky skutečně dál nejde), nejde o cíl. V případě pouti je pravdivá fráze, že cesta je cíl. Na cestě si vyčistíte hlavu, potkáte nové přátele, zamilujete se, zjistíte hranice vaší fyzické odolnosti, objevíte, že žít se dá i s málem a je to krásné, ale hlavně vstoupíte ze své komfortní zóny. To je věc, která se vám po návratu bude opravdu hodit. Říct, že se z pouti vrátíte jako jiný člověk zní jako fráze, ale je v ní nejen zrnko, ale celá hrst pravdy.
