Ruské výboje jsou obecně známé. Nejen ty ve 20. a 21. století, kdy Rusové začali 2. světovou válku poté, co se spolu s nacisty připojili k napadení Polska. Ale také nám velmi dobře známé napadení Československa v roce 1968 nebo invaze do Afghánistánu.
V pozadí velkých událostí byly i malé války. Jako ta, kdy byly Rusy na základě dohody Molotov-Ribbentrop v červnu 1940 napadeny a obsazeny tři nezávislé pobaltské země – Estonsko, Lotyšsko a Litva. Litva se tak na několik desetiletí stala součástí Sovětského svazu a v zemi byly potlačovány prvky národní kultury. Zákaz litevsky psaných knih však vyšel mnohem dříve.
Podívejte se na hrad Panemune.
Pašeráci jako dobrodinci a pašování jako záchrana jazyka
Podobně jako se k nám v dobách československého vazalství s Moskvou pašovaly knihy zakázaných autorů v češtině, tak se do Litvy pašovaly knihy v litevštině. Hrad Panemunė byl postaven na počátku 13. století podél řetězce raně středověkých pevností a hradů určených k ochraně Litevského velkovévodství před invazními germánskými silami přicházejícími z Pruska. V roce 1800 se z cesty stala hlavní obchodní a cestovní trasa, protože se pevnosti staly panskými sídly pro šlechtu a kolem nich vyrostla menší města. A kde je cesta na hranici, tam je usnadněné pašování. Pašuje se nedostatkové nebo zakázané zboží. Pokud je zakázán alkohol, jako tomu bylo v USA během prohibice, tak se pašuje alkohol. Pokud jsou zakázané knihy, tak se pašují knihy.
Od roku 1865 do roku 1904 byl litevský jazyk zakázán pod carskou nadvládou Ruska, která v té době ovládala velké oblasti země. Zákaz obsahoval tisk, držení a distribuci jakýchkoli publikací v litevštině s latinskou abecedou. Ovšem zákaz vybudil nebývalý odpor a touhu po čtení ve vlastním jazyce.
Litevská abeceda se totiž rozcházela s ruskou azbukou. Ve východním Prusku a USA byly vytištěny více než tři miliony knih, vědeckých prací, učebnic a novin v litevštině. Podle historika Vytautase Merkyse bylo během tohoto 39letého období ročně do země propašováno více než 40 000 publikací v litevském jazyce, které se po silnici Panemunė dostaly do vesnic, farností a měst po celé zemi.
Litevština jako nejstarší evropský jazyk
„Od 19. století, kdy byla objevena podobnost litevštiny a sanskrtu, jsou Litevci na svou mateřštinu jako na nejstarší žijící indoevropský jazyk obzvlášť hrdí. Dodnes je pro některé Litevce chápání jejich národnosti založeno na jejich jazykové identitě. Není tedy divu, že hrdě citují francouzského lingvistu Antoina Meilleta, který řekl, že kdo chce slyšet starou indoevropštinu, měl by si jít poslechnout litevského sedláka. Čím staršího, tím lépe,“ tvrdí server vilnews.com.
Není se tedy co divit, že Litevci byli na svůj jazyk hrdí a chtěli ho používat. Dnešní ruský Kaliningrad byl jedním z hlavních bodů, kudy se pašeráci dostávali do země. Dál se pokračovalo po historické silnici u Panemunė. Knihy se převáželi v rakvích nebo v neprodyšných obalech, pokud pašeráci zvolili přeplavání řeky Nemunas.
