Patříš mezi popularizátory, které stojí za to sledovat. Ostatně Tvoje knížka o kukačkách se stala v zahraničí oceňovaným hitem. Teď přichází na pulty kniha o fotografování ptáků.
Ano, zrovna letí do tiskárny. Ovšem je to kniha, která měla spatřit světlo světa později. Nejprve mě totiž oslovilo nakladatelství Albatros, které chtělo knížku o ptácích ve městě; na té už pár let pracuju. A následně se musím omluvit i nakladatelství Grada, které po mně chtělo knihu o invazních ptácích. Obojí bude, ale nedošlo mi, o jak olbřímí úkoly jde.
Loni přišla další nabídka z nakladatelství Kazda. Nechtěl jsem nakladatele odmítnout, ale taky se mi nechtělo psát sáhodlouhé texty. A trefili se do období, kdy začaly moje fotky bodovat v soutěžích. Řešení se tím pádem nabídlo samo – fotografická kniha. Výběr fotek ze všech kontinentů a krátké úderné popisky s příběhy vzniku těch fotek, příběhy těch opeřenců. Prostě Ptačí svět očima fotografa.
Tvrdíš, že se za fotografa nepovažuješ, ale přitom za své fotky sbíráš ceny
Vezmu příklad odjinud. V minulosti byli cestovatelé osobnosti kalibru Hanzelka a Zikmund, ze zahraničních klasiků třeba Richard Halliburton, případně od nás nově Petr Horký. Lidé, kteří se cestování věnují vážně a dělají to naplno, vlastně profesionálně. Nejezdí s nějakou cestovkou, mají přesah, prostě je tam něco víc, než základní úroveň, kterou dělají všichni ostatní, tj. jen se tak zrelaxovat. Za mě prostě rekreant není cestovatel. Úplně totéž platí pro někoho, kdo si chce říkat fotograf.
Dneska je ale hodně rychlá doba: dvacetiletý studentík se vypraví do Peru, je tam tři týdny, navštíví pár nejznámějších atrakcí, vrátí se zpátky a lusknutím prstu je z něho na plakátku k přednášce „cestovatel“ a „fotograf“. Právě proto jsem se od označení cestovatel i fotograf snažil distancovat. Média nás tlačí do toho, aby se každý prezentoval jako „mistr zeměkoule“. A vede to pochopitelně a nevyhnutelně k naprosté devalvaci významů slov označujících v posledku profese.
Dotyčný by si měl kýženou „nálepku“ zasloužit. Dokud jsem nebyl na všech sedmi kontinentech, tak jsem označení „cestovatel“ kategoricky odmítal. A s označením „fotograf“ mě trochu do kouta zahnaly ceny z Czech Nature Photo a dalších fotosoutěží. Od letoška dělám i pro holandskou foto agenturu AGAMI. Takže ano, asi už trochu fotograf jsem.
Ale vědec jsi. Vzhledem k tomu, že jsi zařazený na stanfordský seznam nejcitovanějších vědců světa
Je to bizár, ale jsem stále jediný český ornitolog, který je na stanfordském seznamu každoročně, dokonce jak ve výročních tak celoživotních žebříčcích. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem tomu nevěřil. Předpokládal jsem, že to je vtip. Kupodivu nebyl. Zatím jsem se tam vyskytl každý rok, sedm let po sobě v kategoriích ornitologie a též behaviorální ekologie, což je mnohem širší obor než pouhá ornitologie. Jde o to, jakým způsobem nahlížíš na přírodu, není úplně podstatné, jestli zkoumáš žáby, šváby nebo kukačku. Jde o ten mentální nástroj, soubor různých teorií, hypotéz, termínů, které popisují svět a které nám umožňují pokládat zajímavé otázky a odpovědi na ně testovat.
V nové knížce samozřejmě nemůže chybět papoušek patagonský (Cyanoliseus patagonus) – na dvanácti kilometrech těchto pískovcových útesů hned nad mořskými plážemi tu badatelé napočítali 35 000 aktivních hnízd. Největší papouščí kolonie známá na téhle planetě. Argentina je prostě maso v mnoha ohledech…
Bavíme-li se o knihách či focení, což ve tvém případě může občas splynout v jedno dílo, co má pro tebe největší hodnotu?
Jednoznačně autenticita. Právě proto knížka, která právě vychází, odhaluje zákulisí vzniku těch fotek. Férově prozrazuje, kde a za jakých podmínek ten který záběr vznikl. Je to vlastně opačný přístup než bývá často zvykem, kdy se u původu fotky „taktně mlčí“ nebo se zvíře na snímku dokonce otevřeně vydává za fotku z divočiny a přitom je jasné, že šlo o ochočeného jedince – „hele, tady na tom letícím výrovi je špatně vyretušované poutko...“
Ale neříkal jsi (v jiném rozhovoru), že v některých případech může jít o tak vzácné nebo plaché druhy, že je jinak než na krmítku nevyfotíš?
No a to je právě ono! Říct to. Nefabulovat. Každý kdo má trochu přehled, se u fotky třeba jihoamerické pitule, o níž autor tvrdí, že ji cvakl „na divoko“, zasměje. U některých druhů pitulí i proto, že všechny fotky, co najdeš na webu, ukazují jednu konkrétní pituli, jedince, který sedí stále na té jedné stejné větvi, na stejném krmítku.
K autenticitě, kterou považuješ jak v práci, tak v životě, za extrémně důležitou, patří i setkávání se s obyčejnými lidmi.
Přesně tak. Jsem hodně „hrabalovec“ – fascinuje mě realita, ať už je jakákoli, nesnáším lakování na růžovo a chození kolem horké kaše taky není můj koníček. Takže neznám nic odpudivějšího než pokryteckou politiku a naopak mě moc baví povídat si s obyčejnými lidmi v hospodě. Slyšet jejich doopravdické příběhy. Úplně ideální je v tomhle případě stopování. Když jsem třeba jel s jedním chlapíkem 3 900 kilometrů stopem v Kanadě, tak bylo dost času probrat úplně všechno – s Fredem, obchodníkem s koberci, jsme strávili on the road celé čtyři dny. Při přednáškách občas dávám k dobru historky, které jsem se takhle dozvěděl, někdy opravdu až hrabalovské.
Před časem si vyvracel mem, že celosvětově ubývají vrabci. Kde se tahle mediálně hojně omílaná informace vlastně vzala?
To je hodně dlouhý a spletitý příběh. Jaké zprávy jsou mediálně přitažlivé? No ty pozitivní to budou těžko. O tom, že se někde nějakému druhu daří dobře se dočteš jak často? Tak vidíš…. Takže když se reportovalo, že v Londýně poklesla vrabčí populace o nějakých 90 až 95 %, bylo na úspěšný mem zaděláno. Pak už nikoho nezajímalo, že třeba v Paříži je vrabců habaděj. Ostatně kdo se fotil před Notre-Damem má nejspíš v záběru i místního chlapíka, který se nechává za bakšiš turisty fotit obsypán vrabci. Katastrofické zprávy z Londýna a pár dalších velkých měst to úplně převálcovaly. A to dokonce vrabci ani nevymírali v Anglii: Londýn není Anglie a třeba ve Walesu, Skotsku i jinde po Evropě vrabců v tu stejnou dobu přibývalo.
Rovnou dodám, že i kdyby vrabci domácí v Evropě úplně vyhynuli, nešlo by o žádný problém, protože jsou tu nepůvodní, zavlečení díky zemědělství. Ale vyhynutí jim opravdu nehrozí: vrabec je podle nejnovějších sčítání třetí nejpočetnější ptačí druh u nás v ČR, po pěnkavě a koňadře. Každoročně to potvrzují i celonárodní zimní sčítání na krmítkách, které pořádá Česká společnost ornitologická. Nic překvapivého: vrabec je totiž i celosvětově nejpočetnějším ptačím druhem vůbec – podle nejpřesnějších globálních dat je jich 1 600 000 000!
Tahle fotka, založená na optickém klamu, bodovala hned v několika soutěžích: Czech Nature Photo (1. místo v kategorii Ptáci), Nature Photographer of the Year (nominace na cenu diváků) i v nejlepší světové soutěži pro ptačí fotografie Bird Photographer of the Year (čestné uznání). Přitom taková prkotina… Nejvíc mě baví fotit scény, které má každý před očima, ale nevidí je. Olomouc, Česko, březen 2022
Prý jsi nejmladší profesor u nás, alespoň to zaznělo v rozhlasovém pořadu, kde Tě zpovídala Lucie Výborná.
Sice to v rozhovoru zaznělo, ale já si myslím, že to nikdy neplatilo. V zelené biologii „zprofesorovatěl“ o rok nebo o dva dřív než já fylogenetik Jan Zrzavý. A určitě budou ještě mladší kolegové mezi chemiky, fyziky. Když se ti nepovede pokus v laboratoři, tak ho můžeš zopakovat za měsíc. Když ale něco neklapne v terénu, máš šanci to zopakovat nejdřív za rok. V naší zelené biologii je rychlost výzkumu a tím pádem i kariérní postup proti fyzice nebo chemii slimáčí.
V každém případě si vysokoškoláky učil, ale odešel si. Teď jsi ptáčkař a ornitolog na volné noze. Učení tě neobohacovalo?
Já jsem učil leccos kromě ornitologie, což byl jeden z důvodů, proč jsem nakonec odešel. Učil jsem zoologii strunatců a zoogeografii, ale bohužel mi učení během let zošklivil vzrůstající nezájem studentů. Když jsem začínal učit, byla úroveň úplně jiná a s řadou svých tehdejších studentů jsem dodnes v kontaktu. Myslím, že bonmot lidsky charakterizující současné české školství, který tvrdí, že se hází perly sviním, je naprosto trefný.
Použila ho celá řada lidí, od různých ministrů až po řadové učitele, takže se nedá přejít mávnutím ruky jen jako bonmot. Školství doplácí na naprostou nedůslednost a alibismus učitelů, kteří jsou placeni od počtu absolventů a nemají proto motivaci kohokoliv vyhodit ani k opravné zkoušce, natož vůbec z ročníku. Před šesti lety jsem z univerzity v rámci pudu sebezáchovy zmizel, protože všechno má svoje hranice. Takže jsem odešel převážně kvůli kvalitě studentů.
Rozhodně bych si nestěžoval na výzkumnou práci, protože tam si tempo nastavuju sám. Zajímavé je, že první rok, co jsem odešel z univerzity, jsem napsal víc odborných článků, než někteří mí kolegové za celý život. Tohle tvrzení vypadá nafoukaně, ale každý si ho může ověřit v databázích na internetu. Tak jsem nakonec překvapený, že mě ten stanfordský seznam tehdy překvapil – úspěšný vědec by měl být objektivita sama a tím pádem umět posoudit i svoje kvality.
Je země, která ti imponuje natolik, že bys v ní dokázal žít?
Mohla by to být Argentina. Tamní příroda, maso, červené víno a latino životní styl, který mi konvenuje. Nebo Nový Zéland, tam by to byly pozůstatky fascinující přírody a povaha lidí – přijde mi férová a otevřená, včetně syrovějšího a sebeironického smyslu pro humor, jaký mě baví.
