Egypt je známý svými lékařskými znalostmi a léčebnými postupy, dokládají to archeologické nálezy, stejně jako historické písemné zdroje, například Smithův papyrus nebo Kahunské papyry. Tento kontext je ideální pro zkoumání starověkých lékařských metod a péče.
Ze zachovaných papyrů a hieroglyfů víme, že egyptská medicína byla natolik pokročilá, aby popisovala, klasifikovala a úspěšně léčila různé nemoci a zranění, včetně zlomenin kostí. Nově se ukazuje, že se staří Egypťané mohli pokoušet i o léčbu rakoviny.
Stará rakovina
Lékařský bonmot praví, že kdybychom se toho dožili, tak nakonec všichni zemřeme na rakovinu. Studie z roku 2005 publikovaná v odborném magazínu Oncology Records udává, že výskyt rakoviny ve staroegyptské a německé populaci není o mnoho nižší, než vidíme dnes. Některé rakovinné bujení zanechává stopy na kosterních pozůstatcích.
Tento výzkum našel jasný milník v historii medicíny
Edgard Camarós, paleopatolog z univerzity v Santiagu de Compostela
Například vědci našli důkazy o pěti nádorech u 905 starověkých Egypťanů pohřbených na třech samostatných nekropolích mezi 3200 a 500 před naším letopočtem. Dalších 13 případů onemocnění rakovinou bylo ověřeno na kostech z jihoněmecké kostnice. Jak ukazuje množství onemocnění, rakovina nezmizela.
Nově se rakovina prokázala na lebkách uložených v Cambridgi. Jenže tady se zachovaly i stopy, které naznačují buď přímou snahu o léčbu, nebo posmrtné vyšetření, tedy to, co bychom dnes nazvali pitvou. V obou případech to znamená, že se starověcí lékaři snažili dopídit, jak danému nemocnému v konkrétním případě, nebo jiným nemocným v budoucnu, pomoci.
Lebky s rakovinou
Rakovina
Rakovina je v moderní medicíně definována jako skupina různorodých onemocnění, při kterém se buňky v těle nekontrolovaně množí. Jde o složitý problém, který se komplikovaně rozpoznává a léčí. Každý typ rakoviny, od rakoviny krve (leukémie) po rakovinu kůže, mozku či prostaty, vyžaduje specifický druh léčby.
Antropologická analýza odhalila, že lebka s identifikačním číslem E 270 patří dospělé ženě, jejíž biologický věk podle kosterních záznamů byl více než 50 let. To bylo ve starověku už požehnané staří. Druhá lebka patřila mladšímu muži s odhadovaným stářím 30–35 let. Dnes by se jednalo o mladíka, nikoli ale ve starověkém Egyptě. Obě lebky vykazují patologické léze. Mužská lebka spadala do období 2687–2345 př. n. l., a na povrchu vykazovala známky malých nádorů a řezných stop. Starší žena žila v letech 664 až 343 př. n. l. a měla několik zhojených zlomenin, což ukazuje na kvalitu tehdejší lékařské péče, a velkou díru způsobenou nádorem.
„Lebka 236 (ze Starého království) odhaluje primární a sekundární nádory, což je jeden z nejstarších známých případů rakoviny ze starověkého Egypta,“ píše se ve studii Tatiani Tondini, Alberta Isidro a Edgarda Camaróse.
Podle kosterních nálezů se dá usuzovat, že rakovina zanechávající tyto stopy byla zhruba stejně častá jako dnes. Ovšem z kosterních nálezů se nedá poznat množství lidí postižených rakovinou měkkých tkání, které podléhají rozkladu. Důkazy těchto typů rakoviny chybí.
