18,5 milionu tun rajčat
Andrew F. Smith ve své knize Tomato in America: Early History, Culture and Cookery tvrdí, že Američané každý rok snědí 18, 5 milionu tun rajčat. To je pro laika nepředstavitelné množství. Ještě že mají hned vedle Mexiko, odkud rajčata ve velkém dovážejí. Ale mnozí si je pěstují na zahrádkách. K tomu ostatně sáhli i čeští malopěstitelé. Nejeden panelákový balkon se aktuálně zelená pnoucími se keříky. A rajčata na vesnických zahrádkách jsou v podstatě samozřejmostí. Co stojí za takovým úspěchem rostliny, který původně zvládala drsné vysokohorské podmínky jihoamerických And?
Jedovatá jablka lásky
Středověcí objevitelé moc dobře věděli, že se vyplatí sledovat, co jedí a co pěstují lidé v nově objevených krajinách. Tak se do Evropy dostaly datle, kokosové ořechy, brambory i rajčata. Z andské oblasti se do Evropy rajčata dostala až v 16. století, kde se následně odstartovala historie jejich šlechtění. Původně někteří Američané i Evropané považovali rajčata za afrodiziakální, či dokonce za plody z „božské rajské zahrady“, čemuž odpovídá i jejich české pojmenování. Jiní měli zase naopak strach z jejich jedovatosti.
Byť rajčata konzumujeme ve velkém, na pověstech o jejich jedovatosti je zrnko pravdy. Nedozrálá rajčata v sobě totiž mají toxický glykoalkaloid solanin, který se nachází ve všech částech rostliny. Evolučně se jed vyvinul jako přirozená ochrana rostlin před škůdci.
Rajská jablka podle Mathioliho
Velmi zajímavým zdrojem informací o tom, jak rajské jablko viděli naši předci, je Herbář neboli bylinář Petra Ondřeje Mathioliho. Ve své době byl velmi známým a uznávaným a jím předkládané informace se nebraly na lehkou váhu. První verze vyšla roku 1544 a Mathioli knihu dál rozšiřoval.
Zvládnete-li video v angličtině, tak se podívejte na jedovatu historii rajčat.
Ve své knize o rajčeti s odvoláním na další autory jiné píše: „Hojnost je u veliké řeky Euphrates u Bagdadu. Ovoce přináší pozdě, když již dokonává podzim, a to jsou okrouhlé tykvice jako malý míč, zprvu zelené, později žluté jako citron, uvnitř měkké a dírkované jako houba s mnohými zrnky, chuti znamenitě hořké. V Německu planě neroste, ale musí se síti a štěpovati, a i pak nepatrně roste a nemůže přinést ovoce, neboť vyžaduje krajinu a zemi horkou.“ I on označuje rajské jablko za afrodisiakum a zároveň mu přisuzuje jedovaté účinky. V jeho popisu je hned několik zajímavých momentů včetně toho, že jihoamerická rostlina byla známá Arabům a v Německu neplodila.
Díky rozmachu šlechtění máme odrůdy tmavě fialové i žluté. Existují rajčata kulatá i „banánově“ zahnutá s rozmanitou chutí. A samozřejmě rajčata unifikovaná, velká a lesklá, z velkopěstíren, ale naopak v podstatě bez chuti. Není divu, jsou totiž šlechtěná a efekt a nikoliv na chuť. „Z dokonale namíchaného písečného substrátu, zavlažované počítačově řízeným systémem, chráněné hradbou pesticidů a nakonec utržené rukou bezejmenného marockého imigranta bez papírů…“ Tak popsal rajčata fotograf Jan Sochor, který španělské velkopěstírny navštívil v rámci své reportáže. Mají unifikované podmínky a stejně unifikovanou chuť.
Právě tyto velkopěstírny jsou důkazem, že rajčata zvládnou extrémní podmínky, ale kdo ochutnal ta „soukromá“, ten ví, o jak nebetyčný rozdíl se jedná. Zatímco ve Španělsku jsou pěstována v obřích sklenících, v Itálii se nejlepší rajčata rodí v popelu z Etny.
