V 19. století spřádali američtí vizionáři veliké plány. Měli vizi propojit New York s Mexickým zálivem, zefektivnit tak logistiku a samozřejmě na tom vydělat pořádný balík peněz.
Velké sny topící se ve výkalech
V jejich snech se lodě plavily přes Velká jezera u hranic s Kanadou, z toho Michiganského pak řekami Chicago, Illinois a Mississippi až do zálivu na jihu. Inženýři se však zasekli na jednom klíčovém bodě - rychle rostoucí město Chicago se doslova topilo ve svých splašcích. V takových podmínkách na sebe nenechaly dlouho čekat ani cholera a tyfus a plány na velkokanál tak skončily utopené na dně pokálených ulic města Chicaga.
Zoufalé snahy Chicaga získat pitnou vodu se neobešel bez obstrukcí.
Kam s ním?
Přestože z plánů na kanál sešlo, situace ve městě se stala neúnosnou a bylo třeba povolat odborníky, kteří by pomohli městu vyčistit ulice. V roce 1855 se objevil Ellis Sylvester Chesbrough, muž, který stál za úspěchem bostonské kanalizace. Když Sylvester přišel do města na břehu Michiganského jezera, udělal to stejně jako v Bostonu. Akorát nad Chicagem visel malý háček - potrubí fungovalo čistě na gravitaci, která ovšem na plochých ulicích Chicaga k ničemu nebyla. Tak podnikl další logický krok - v potrubí není dostatečný sklon? Tak město prostě navýšíme!
Několik týdnů se ve městě pracovalo na úpravě terénu, některé domy byly pozvednuty dokonce až o necelé 4 metry. Nakonec vše zafungovalo a splašky z ulic zmizely. Otázka ale je: Kam? Po pár dnech bylo zřejmé, že nestačí odpad odklidit pouze z ulic, když se všechen nahrne do vody. Ani tudy tedy cesta nevedla - řeka, která procházela městem, byla snad ještě odpornější než před tím. Tam to ovšem neskončilo. Výkaly, odpady a bakterie totiž putovaly do městské zásobárny pitné vody - přilehlého jezera. Chicago začalo procházet krizí pitné vody.
Kanál, který je dnes plný průzračné vody, se stal ikonickou krajinou města podobně jako lesklá Fazolka (The Bean) v Millennium Park.
Boží plán
Dalším krokem E. S. Chesbrougha byl mohutný tunel, ktreý měl přivádět vodu ze středu jezera, kde byla voda čistá. Vyděšení pamětníci epidemie cholery však znečištěnou vodu pít nechtěli a bylo třeba vymyslet ještě jeden plán. Tentokrát se Chesbrough vydal na hranu samotného božství. Rozhodl se otočit proud řeky.
Ostatně to byl taky původní plán velkého kanálu - propojit řeku Chicago s řekou Illinois, která se následně vlévá do Mississippi. Tentokrát to ale bylo jiné, hlavním cílem bylo odvést z města splašky. Což znamenalo, že města po proudu by následně dostala od svých milých sousedů pěkný dáreček, takže se začalo protestovat, žalovat a skoro i soudit. Následně ale přišla válka a ještě o něco později veliký požár. Když se město konečně dostalo ke skutečné stavbě, Sylvester byl už na onom světě.
Voda na řece Illinois... byla šedavá a kalná, se zápachem, který byl v horkém počasí patrný... Hnilobné masy měkké, šedavé nebo načernalé, slizké hmoty, volně spojené vlákny hub... plavaly po proudu.
Libby Hillová, The Chicago River: A Natural and Unnatural History
Když se točí řeka, létají třísky
Aby mohli otočit proud řeky, museli se prokopat malým pahorkem, který vedl kolem celého města. Práce započaly v roce 1892 a o osm let později, 2. ledna 1900, se město konečně prokopalo ke zdárnému konci. Posledním krokem bylo probourat poslední přehradu, která dělila tok řeky od následného pokroku. Zdárný to ale byl jen pro některé... V dolních tocích řeky Illonois se totiž začaly odehrávat ekokatastrofy na všech frontách - znečištění, záplavy, zničené úrody. Obyvatelé Chicaga tedy neotočili pouze proud řeky, ale také převrátili vzhůru nohama život několika tisícům lidí na stovky kilometrů daleko.
