„Mladý německý voják se odmítl podílet na popravě šestnácti jugoslávských civilistů. Postavil se mezi ně a byl popraven za neuposlechnutí rozkazu,“ píše Jan Šinágl na svých stránkách. Příběh Josefa Schulze připomněl i Otakar Foltýn během přednášky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Kdo byl onen vojín, který odmítl vykonat rozkaz k popravě nevinných?
Pro vysvětlení je potřeba se podívat do let 2. světové války, kdy jugoslávští, stejně tak jako ukrajinští, běloruští nebo ruští partyzáni byli velmi nepříjemným prvkem, který komplikoval život v zázemí. Německá armáda mnohokrát sáhla během války k popravám civilistů, které měly zastrašit a odradit civilní obyvatele od spolupráce s partyzánskými oddíly. Stačí vzpomenou na české Lidice.
Obecně neplatí představa, že tvrdé tresty a tvrdé vězeňství vedou k nižší kriminalitě
plukovník Otakar Foltýn, Bezpečnostní analytik Vojenské kanceláře prezidenta republiky
Jugoslávská poprava
V červenci 1941 byla v Srbsku v malé vesnici Smederevska Palanka jihovýchodně od Bělehradu umístěna divize německých vojáků. Místní obyvatelé, různé literární zdroje udávají, že mělo být popraveno 16 až 19 civilistů. Schulz byl určen jako popravčí. Jako voják sice mohl „potlačit“ své emoce, „jen“ poslechnout rozkaz jako jeho kolegové.
Morálně byla pro něj poprava civilistů natolik nepředstavitelná, že se odmítl na ní podílet, což vedlo k tomu, že byl popraven spolu s nimi. Bylo mu 32 let a patřil k 714. pěší divizi. Nebyl žádným válečným nováčkem, na východní frontě bojoval už téměř celý rok. Podle jiných zdrojů byl zabit o den dříve při střetu s partyzány, čemuž ovšem odporuje dochovaná fotografie, na které je zachycen se zajatými partyzány.
Německý pěšák wehrmachtu
Oficiální důvod smrti (padl při střetu s protivníkem) zní mnohem lépe, než že byl popraven vlastními spolubojovníky za neuposlechnutí rozkazu. Když byla po válce exhumována těla obětí, očitý svědek vzpomíná, že byly nalezeny i zbytky vojenské techniky připisované německému vojákovi, přičemž se ztratil identifikační štítek. Jeho příběh se stal dokonce námětem filmu, jeho otec zahynul během první světové války.
Nejen nacisté
„Za druhé světové války se spojenecké armády (s výjimkou SSSR) vesměs snažily před tvrdými tresty upřednostňovat pozitivní motivaci. Panovala obava, že veřejné mínění by nepřijalo opakování praktik z let 1914–1918. Britové popravili 37 mužů za vraždy, přičemž procesy probíhaly dle civilního práva. V armádě Spojených států došlo ke 102 případům poprav. V drtivé většině se však jednalo o trest za závažné kriminální delikty, s výjimkou tří kauz ke všem došlo na evropském bojišti,“ dodává podrobnosti Oldřich Kolář na webu 100+1 zahraničních zajímavostí.
Obecně je známo, že Rudá armáda měla oddíly určené k likvidaci vlastních vojáků, kteří by se pod tlakem bojů obrátili na ústup. Jednalo se vlastně o hromadné „popravy“ zdůvodňované „zbabělostí“. Skutečným důvodem bylo ale vyvolat strach z ústupu, protože cestou „zpět“ je čekala palba vlastních, k jejich popravě určených, oddílů.
