V americkém státě Iowa se roku 1856 narodila dívka Eliza Scidmore. Její příběh sice začíná u iowských kukuřic, přes ledové dálky Aljašky ji však dovede až do rozkvetlého Tokia, které si rozhodne přivézt s sebou do Spojených států.
Plavby ledovým královstvím
Bylo jí 27 let, když se odhodlala naplnit své touhy a roku 1883 vyrazila na území Aljašky. O svých cestách stejně jako o politických názorech referovala do newyorských novin, později jako první ženská členka rady a redaktorka i do National Geographic. Na Aljašku se podívala na parní lodi Idaho, díky čemuž pokořila další prvenství, když se loď vydala do zátoky Glacier Bay. Jako první turisté totiž viděli krásy, které toto ledové království může nabídnout. Plavba tím otevřela dveře cestovnímu ruchu, čemuž ještě dopomohl jeden z prvních cestovatelských průvodců o Aljašce, který Elza sepsala. Píše se v něm:
„Život v bezvlnných ramenech oceánu je na těchto aljašských výpravách velmi fascinující a každý den je přeplněný novinkami, příhodami a překvapeními, a když se blíží konec, zdá se, že plavba je příliš krátká. [...] Týdny nepřetržitého cestování po hlubokých, klidných vodách uprostřed nádherných scenérií by mohly být objevitelskou cestou na nový kontinent, tak moc se liší od všeho ostatního, co můžete vidět v Americe.“ Eliza Scidmore, Alaska, its southern coast and the Sitkan archipelago
Elza byla vytrvalá a neodbytná žena
Omamná krása rozkvetlých třešní
Eliza nezahálela ani po dopsání knihy a v témže roce odcestovala do Japonska, kde zaměnila klid plavby a bílé zamrzlé krajiny za šum města a bujarou jarní přírodu. Kvetoucí stromy třešní ji naprosto učarovaly. Narůžovělé sakury v Ueno parku v Tokiu, odrážející se na hladině jezírka Shinobazuno, ji dokonce natolik okouzlily, že se podobnou podívanou rozhodla vybudovat v rodné Americe.
Dvacet čtyři let se snažila přesvědčit správce parků a veřejných pozemků, aby se zapojili do jejího projektu, ale neúspěšně. Nikdo nebyl ochotný ji vyslechnout, natož jejímu přání vyhovět. Potkávala se pouze s nepochopením a zamítavými reakcemi. Jeden z argumentů poukazoval na to, že by bylo příliš náročné stromy ochraňovat před kluky lezoucími pro šťavnaté letní ovoce. Jenže plody japonské třešně jsou pro člověka nepoživatelné. Správci amerických parků ale ani tak neviděli v třešni dovezené z Japonska žádný užitek.
Kromě novinářů a nadšenců naštěstí nezaháleli ani biologové. Jistý David Fairchild na přelomu tisíciletí cestoval po světě a snažil se nalézt nové druhy vhodné ke kultivaci ve Spojených státech. Na svých cestách Japonskem si zamiloval sakury, které si ze země vycházejícího slunce také přivezl domů. V USA pak pozoroval a testoval jejich adaptabilitu a možnosti pěstování, když je pak roku 1908 představoval na Den stromů, nepřizval si k tomu nikoho jiného než slečnu Scidmore. Od té doby se stali spojenci v boji za vysazení sakur na novém kontinentě. Když se roku 1909 stal 27. prezidentem William Howard Taft, Elizino srdce zaplesalo nadšením. Taftova žena, první dáma Helen, byla její známá a sdílela lásku k japonským květům třešní. Ta se návrhu chopila bez okolků a po 24 letech se Eliza konečně dočkala pozitivní odpovědi.
Následně se o plánu dozvěděl japonský chemik Dr. Jokichi Takamine, který zrovna pobýval v USA, kontaktoval japonský generální konzulát a Kokichiho Mizuneho a vyjednali 2 000 sakur jako dar pro Spojené státy na znamení přátelství. Když stromy dorazily k pobřeží Ameriky, biologové bohužel zjistili, že jsou napadeny škůdcem a je třeba je zlikvidovat. Pálení stromů a celá aféra se stala nekomfortní, tomu však bylo učiněno za dost japonskými státníky, kteří se rozhodli škody nahradit a do USA zaslali 3000 kusů. Druhý pokus již proběhl bez problémů, roku 1912 byl plán završen a jedné iowské dívce se tak splnil dlouholetý sen.
Na sklonku svého života slečna Scidmore svou touhu po sakurách ve Washingtonu vysvětlila slovy: ,,...protože museli něco zasadit do toho obrovského pásu syrové, zrekultivované půdy u břehu řeky, protože museli s něčím schovat ty staré hromady skládek, mohli rovnou zasadit tu nejkrásnější věc na světě – japonskou třešeň."
Nová podoba Potomac Parku ve Washingtonu D. C. si získala oblibu a každoročně se zde od 20. března oslavuje začátek jara a japonské oslavy Hanami.
Zdroje: nps.gov, dianaparsell.com
