Může za to sekáček
Výroba řepného cukru
Bulva cukrové řepy v berlínském Technickém muzeu
Řepa se nastrouhala na malé kousky, z nich se vylisovala řepná šťáva, která se pak v kotlích zahřívala a čeřila, za horka se potom odváděla k odpařování do kotlů, kde vznikal sirob, který se čistil. Pokračovala krystalizace, která trvala tři týdny, dále probělování cukroviny a sušení. Tímto způsobem se získal surový cukr, který bylo nutno ještě rafinovat. Odpadu při výrobě bylo využíváno jako krmiva pro ovce a sirobu k dalšímu zpracování při výrobě lihovin. Denně se zpracovávalo asi 18 centnýřů řepy (1 centnýř = cca 56 kg), ze kterých se vyrobilo 54 liber cukru (1 libra = cca 0,56 kg) a 54 liber sirobu, odpad byl použit jako krmivo pro dobytek. V první řepné kampani se vyrobilo jen 200 centnýřů surového cukru, který vesměs odebrali dačičtí obchodníci. Zdroj: Město Dačice
Kostkový cukr, tak jak ho známe dnes, má své kořeny v jihočeských Dačicích. Před rokem 1841 se cukr prodával výhradně ve velkých homolích, což bylo nejen nepraktické, ale také potenciálně nebezpečné. Lidé si museli cukr sami sekat na menší kousky, což nebylo jednoduché a mohlo snadno dojít k nehodě. Právě jedna taková nehoda přivedla svět k vynálezu, který dnes považujeme za samozřejmost – kostkový cukr.
Juliana, manželka Jakuba Kryštofa Rada se jednou při sekání homole cukru zranila a (pravděpodobně) s nadáváním a nelibostí se obrátila na svého manžela, aby s tím něco udělal. Věděla, že vynalézání zlepšováků manžela baví. Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí jeho žena a v tomto případě pořekadlo platí. Rad skutečně přišel na způsob, jak udělat cukr v krychličkách o délce strany zhruba 1,5 cm.
Výroba kostkového cukru si vyžádala nový druh lisovacího zařízení, které Rad osobně zhotovil. Na konci roku 1842 požádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru v Dačicích. Privilegium mu bylo uděleno 23. ledna 1843 a na podzim téhož roku již dačická rafinerie začala produkovat kostkový cukr pro trh. Výrobek se poprvé objevil ve Vídni pod názvem „čajový cukr“ a stal se z něho hit, který přetrval dodneška.
První balíček kostkového cukru obsahoval 250 kostek a vážil jednu libru (asi 0,5 kg). Byl opatřen originálními etiketami s vyobrazením budov dačické rafinerie a prodával se za 50 krejcarů. Tento revoluční výrobek okamžitě upoutal pozornost nejen v Rakousku, ale i v dalších evropských zemích. Patent na výrobu kostkového cukru brzy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie.
Vynález vyžadoval další vynálezy
Vynález Jakuba Kryštofa Rada se rychle rozšířil po celém světě. Zdokonalené formy jeho lisovacího zařízení se používají v rafineriích cukru dodnes. Dačice jsou na svůj sladký vynález právem hrdé. Městečko má dnes nejen expozici věnovanou kostkovému cukru v místním muzeu, ale i pamětní desku na domě, kde Rad žil. V parčíku poblíž vysoké renesanční věže kostela sv. Vavřince stojí pomník věnovaný „obyčejné“ kostce cukru.
Příběh kostkového cukru je příběhem lidské vynalézavosti a snahy o zjednodušení každodenního života. Zároveň je to příběh o tom, jak malá nehoda může vést k velkým změnám. Juliana Radová možná ani netušila, jak její zranění změní svět.
Historické kleštičky na cukr
Sladký vynález z Dačic je příkladem toho, jak i zdánlivě malé inovace mohou mít velký dopad. Ačkoliv se nám dnes může zdát kostkový cukr samozřejmostí, jeho příběh připomíná, že za každým jednoduchým řešením se často skrývá velký nápad a úsilí lidí, kteří ho přivedli k životu. Dačický kostkový cukr tak nejen sladí naše nápoje, ale také nám připomíná, že i malé věci mohou mít velký význam.
