Svět před pár dny obletěla zpráva o zmršené výstavě. Zaměstnanec muzea se totiž pustil na tenký led, když do koše vyhodil umělecké dílo - zmačkanou plechovku.

Plechovky od piva

Dílo All The Good Times We Spent Together (Všechny dobré časy, které jsme spolu strávili) od francouzského umělce Alexandre Laveta vystavené na výstavě v nizozemském muzeu LAM se zdálo být obyčejnou pomačkanou plechovkou, jeho autor nad ním ovšem strávil hromadu času, když jej ručně maloval akrylovými barvami.

Zdroj: Youtube

Froukje Buddingová, mluvčí muzea LAM v Lisse na západě Nizozemska, řekla agentuře AFP: „Snažíme se návštěvníky neustále překvapovat.“ Reagovala tak na skutečnost, že dílo bylo zanecháno na podlaze výtahu. Dále ale pokračovala: „Kousek jsme nyní umístili na tradičnější místo na podstavci, aby si mohlo po svém dobrodružství odpočinout.” Ředitelka muzea Sietske van Zantenová řekla: „Naše umění podněcuje návštěvníky, aby se na předměty každodenní potřeby dívali v novém světle.“ Úlevou pro návštěvníky tedy může alespoň být, že je do koše umístil samotný zaměstnanec nikoliv pak snaživý divák. Před tragickým osudem byly plechovky zachráněny kurátorkou Elisahou van den Berghovou, a to přímo z černého pytle na odpad.

Přesto ale chtějí situaci riskovat znova: „S ohledem na to je nepravděpodobné, že by plechovky zůstaly na svém tradičním podstavci dlouho,“ řekla Buddingová. „Musíme pečlivě promyslet, kam je umístit příště,“ dodala. Lavetevo umění jsou vždy každodenní předměty, jež je jednoduché si splést. Například Tsundoku (積ん読), které vyobrazuje několik nahromaděných knih, které se chystá majitel „brzy” přečíst.

Odpad

Tento případ, ale rozhodně není ojedinělý a ani se není, co divit, že vedení (alespoň v rozhovorech) nemá s provinilým zaměstnancem potíže. Už před pár lety, když Sara Goldschmied a Eleonora Chiari vystavily své dílo Where Shall We Go Dancing Tonight? (Kam půjdeme dnes večer tančit?) v italském muzeu Museion in Bolzano v roce 2015, se strhl povyk. Uklízeči v domnění, že odstraňují nepořádek po večírku, vyhodili všechny pečlivě naaranžované flašky od vína, které ztvárňovaly reakci ke korupci v italské vládě v 80. letech.

Podobné incidenty se dějí dokonce už od devadesátých let. Ve Walesu chtěla například žena ustlat rozestlanou postel umělkyně Tracey Eminové už v roce 1998. Byla však zastavena ochrankou. Drastičtěji dopadla výstava v Jižní Koreji, kde v břiše návštěvníka nemilosrdně zmizel banán, který byl přilepen ke zdi. Ostatně i originál Duchampova pisoáru (Fontána) o více než 30 let dříve zmizel neznámo kam (a kdo ví jestli ne na skládku). Od dob konceptuálního umění a Manzoniho výkalů v plechovce je hold umění skutečně tak trochu odpadem, ačkoliv za několik milionů korun.

Japonsko recykluje

Pokud se nicméně podíváme do jiných koutů světa, nebyl to Picasso, kdo jako první použil něco zničeného k tvorbě nového umění. První ukázkou podobné práce je kintsugi (金継ぎ) neboli „zlatý spoj" z Japonska. Umění mistrů keramiky, kteří se rozhodli v dechnout nový život rozbitému nádobí, to dělali mnohem estetičtěji než kdo jiný na planetě a začali už v 15. století. Mezitím, co v česku byl zdrátovaný hrníček pouze hrníček, v Japonsku se z opravených nádob spojených lakem urushi a zlatým práškem staly symboly životního stylu a filozofických názorů. Umění reflektovalo konflikt mezi katastrofou a nápravou nebo zlepšením a taky krásu nedokonalosti.

Související články