V podstatě to byl berlínský originál. Lovec rekordů. Marketingový génius. A především tvrdohlavý muž. Právě tato vlastnost přinesla Gustavu Hartmannovi, známému jako Železný Gustav, zápis do dějin.
Amazonka z Paříže
Svou přezdívku si vysloužil dávno před svou jízdou do Paříže. Mnoho let totiž stával každý den na stejném místě před nádražím Wannsee a čekal na své zákazníky, často až do příjezdu posledního vlaku. Tam také v roce 1927 mezi zákazníky potkal francouzskou dámu, která vše zapříčinila. Na klasickou otázku „Odkud pak paninka přijela?“ dostal nečekanou odpověď: „Přijela jsem z Paříže. Na koni.“ Onou zákaznicí byla madame Rachel Dorange, známá amazonka, bývalá modelka a cirkusová jezdkyně z Paříže a její příběh Gustava naprosto fascinoval. Co svede žena, to zvládnu taky, vzal si do hlavy a Rachel slíbil, že jí příští rok v Paříži navštíví.
Doba přála rekordům
Tou dobou byly rekordy vůbec v módě. V květnu 1927 přeplul Charles Lindbergh Atlantik, Brit Henry Segrave vymáčkl ze svého závodního vozu Golden Arrow s motorem z letadla neuvěřitelnou rychlost 372 km/h a Clärenore Stinnes, dcera průmyslníka, objela svět v sériově vyráběném voze.
Soumrak koňských povozů
Hartmannovi však šlo o něco víc než jen o rekord. Se svým povoznictvím si vybudoval slušné živobytí poté, co zkrachoval jako hokynář. Jenže to, co fungovalo dobře po celá desetiletí, náhle ohrozil nový vynález, drožka s motorem neboli taxík. V roce 1928 automobilové taxíky již dávno předstihly drožky tažené koňmi. Jen v ulicích Berlína bylo na silnicích 9 115 motorových a pouhých 281 koňmi tažených drožek. Osud berlínských koňských drožek byl nakonec zpečetěn jednou jedinou větou v provozním řádu z roku 1927: „Povolení k provozování koňských povozů již nebude dále udělováno.“
Jedenáct sekund němého filmu, které řeknou více než slova
Chytrý marketingový kousek
Hartmann chtěl svým činem upozornit na to, co považoval za křivdu. Přestože sám vlastnil dva automobily, byl prý špatným řidičem. Cestu do Paříže lze tedy vnímat jako chytrý marketingový kousek. Na drožku si dal nápis: „Nejstarší povozník z Wannsee si dovoluje podniknout poslední cestu z Berlína do Paříže s drožkou 120, protože koňské povoznictví vymírá.“
Bez mapy a znalosti francouzštiny
Do věci se vložilo jako sponzor nakladatelství Ullstein a pomohlo mu získat cestovní doklady. Cestoval s ním i známý reportér Hans Hermann Theobald z Berliner Morgenpost a informoval o cestě. Kromě toho si Hartmann nechal vyrobit 10 000 pohlednic, které prodával cestou. Nadšení mu nechybělo, co postrádal, byla mapa nebo znalost francouzštiny. S tím si nelámal hlavu, zapřáhl svého ryzáka jménem Grasmus a 2. dubna 1928 vyrazil.
Splněný cíl
Jeho cesta vedla přes Magdeburg, Kolín nad Rýnem, Trevír, Saarbrücken, ve Francii si prostě vystačil s přátelským pozdravem Bonjour. Když ho 4. června v Paříži přivítal jásající dav, slavil Hartmann zrovna své 69. narozeniny. Německý velvyslanec ho pozval na banket a pařížští povozníci ho jmenovali čestným členem cechu. Psalo se o něm i v Německu, Železný Gustav se stal mediální hvězdou. Erich Kästner o něm napsal oslavnou báseň, Hans Fallada v roce 1938 napsal román a později o něm natočili i film.
Slavný návrat
Možná mnohem působivější je krátká filmová sekvence, která se zachovala z jeho slavného návratu. Pouhých jedenáct sekund němého filmu ukazuje Železného Gustava při jeho příjezdu do Berlína, dobré dva měsíce poté, co opět opustil Paříž. Hartmann sedí na kozlíku své drožky, bohatě ozdobené květinami a vlajkami. U Braniborské brány ho oslavují statisíce lidí, staršího muže s cylindrem a plnovousem, s vestou plnou oznáčků a medailí. I z toho krátkého černobílého záběru je cítit hrdost, která ho naplňuje. Byť si musel být moc dobře vědom, že jeho milovaný svět koňských drožek již nic zachrání.
