Do kolébky sériových vražd
Pokud jste fanouškem crimi žánru rozhodně jste neminuli sérii Mindhunter, která na základě knižní zpovědi FBI agentů zachycuje vůbec vznik termínů sériový a masový vrah. Kde ale leží základy sériových vražd jako takových? Když se ohlédneme do minulosti, jak daleko budeme muset jít, než najdeme prvního sériového vraha? A světe div se, je třeba vrátit se až do kolébky moderní západní společnosti - starověkého Říma...
Stručný příběh vraždící temné ruky císaře.
Jedním z nejnásilnějších panovníků, kteří spočinuli na „trůně” Římské říše, byl nechvalně proslulý Nero. V jeho područí ale operovala ještě jiná temná síla. Síla, která bez velkého rozruchu a poprasku odklízela císařům z cest nepohodlné občany - Locusta Galská. První člověk, který si svými nemilosrdnými činy vysloužil titul sériový vrah.
Sériový vrah s ženskou tváří
O Locustě se poprvé dozvídáme od Tatica v roce 54, kdy už je uvězněna za travičství. Taticus ani ostatní historikové, kteří ji ve svých zápiscích zmiňují, se s travičkou nikdy osobně nesetkali a hranice mezi skutečností a pověstmi je tak tenčí než obvykle. Těžko říct, zda je skutečně prvním člověkem se záznamy plnými úkladně naplánovaných vražd, přesto ale se s ní ten titul stále drží.
I Locusta užívala jedy na bázi arzenu.
Ačkoliv toho mnoho nevíme o jejím dětství, dle historie lze určit, že se mladá žena z Gálie patrně dostala do Římské říše jako vítězná kořist spolu s dalšími otroky. K císařskému dvoru se následně dostala již z vězení, když svými znalostmi jedů upoutala pozornost Agrippiny mladší, Nerovy matky. Agrippina byla cílevědomá žena, která bojovala za svého syna lstmi, jedy a zradami. První jejich společnou téměř obětí byl patrně Agrippin druhý manžel císař Claudius. Ten lest ovšem prokoukl a zemřel až rukou svého lékaře, který mu pomocí peříčka pomáhal vyvrhnout otrávenou potravu. Locusta byla totiž připravená i na možnost odhalení a peříčko, které doktor vložil císaři do úst, aby jej zachránilo, ho nakonec usmrtilo.
Vražda za statek
Většího úspěchu dosáhla Locusta u Britannica, Nerova bratra, jenž ohrožoval jeho pozici. Ačkoliv mu musela posunout jed dvakrát, její lsti a vynalézavost nakonec zařídily své. Nero ji byl za tento úspěch natolik vděčný, že ji věnoval milost a statek, kde později vyučovala své následovníky. Od této doby taky žila pod Neronovou ochranou a na přistěhovalkyni i v luxusu. Tato pohádka, ale neměla trvat věčně a nakonec se nejen musela rozloučit s mocí, kterou ji obdařili Agrippina a Nero, ale i s hmotným zajištěním a náklonností svého okolí.
V roce 68, kdy byl Nero vyhlášen za nepřítele státu a spáchal sebevraždu připraveným Locustovým jedem, upadla vražedkyně v nemilost a byla hanobena. Spolu s dalšími Neronovými následovníky byla v řetězech vláčena městem a usmrcena. Dnes se ale spekuluje, co vše z těchto historických záznamů je pravda. Využívání žen a jedů se bralo jako nešlechetné až zbabělé, je tedy nasnadě předpokládat, že galská travička toho provedla méně, než se povídalo... Někteří ji dokonce plně očišťují s tím, že neměla na výběr a byla pouhým pěšákem v císařských hrách. My už pravdu pravděpodobně nikdy nezjistíme, tak si sami můžete vybrat, čemu budete věřit...
