Nacisté měli k okultismu blízko, a tak není divu, že si vyvinuli celou řadu obřadů a s nimi související předměty. Ty nejznámější jsou prsten, dýka a mečík.
V nacistickém Německu byly dvě vzájemně na sebe nevražící ozbrojené složky. Schutzstaffel (SS – Ochranný oddíl) a Sturmabteilung (SA – Úderné oddíly). Dýka SS vešla do služby paralelně se služební dýkou SA, což laika může mást, ale znalec je pozná podle celé řady drobností, jako je barva rukojeti či nápisy.
„Předpisová dýka byla do výstroje oddílů SS zavedena v roce 1933 a v následujících letech byla s minimálními úpravami ještě několikrát inovována. Byla nošena ke služebnímu a vycházkovému stejnokroji,“ dodává podrobnosti Vojenský historický ústav. Její předání bylo možné jen při zvláštním obřadu 9. listopadu, kdy se z čekatele SS stal plnohodnotný esesák. Jednalo se o zbraň s přímou čepelí, dvousečnou, s oboustranným středovým žebrem a středovým hrotem.
Dýka z roku 1936
Nepleťme si dýky
Dýka SS nesla německy psaný nápis „Mou ctí je věrnost“ (Meine Ehre heißt Treue – stejný nápis byl i na opaskových přezkách), kdežto dýka SA zase nápis „Vše pro Německo“ (Alles Für Deutschland). Navíc dýky SS jsou díky mnohem menšímu počtu výrazně vzácnější a poslední kusy byly vyrobeny v roce 1938.
Zatímco prestižních dýk SS bylo vyrobeno odhadem pouze 220 000 kusů, jejich konkurentek z SA bylo vyrobeno okolo 3 mil. kusů. Není divu, že esesácká dýka byla nesmírně oblíbeným a vyhledávaným válečným suvenýrem zejména spojeneckých vojáků.
SS-Dienstdolch M33
Nožíři by asi nesouhlasili, ale od dob pazourkových nožů zasazených v kostěné rukojeti se na konstrukci nožů nic zásadního nezměnilo. Typ broušení ostří nebo jakost oceli jsou jen technické vychytávky. Nůž i dýka má stále na jedné straně ostří a na druhé střenku.
Proto není nijak zvláštní, že při pohledu na služební dýku SS-Dienstdolch M3 můžete mít pocit, že už jste ji viděli. Třeba na nějakém zámku ve zbrojnici či v muzeu. Nápadně se totiž podobá šlechtickým loveckým dýkám, v tomto případě je tvar inspirován dýkou Holbein z 18.století.
Koupíš, ale není tvoje
„Dýku si musel každý uchazeč zakoupit výhradně z vlastních prostředků. Pořizovaly se výhradně prostřednictvím objednávky ve výstrojních střediscích SS v Mnichově, Drážďanech nebo v Berlíně. Zajímavostí bylo, že ač byly dýky uhrazeny ze soukromých prostředků každého uchazeče do SS, nikdy vlastně nebyly v jejich vlastnictví v plném slova smyslu. Totiž, když došlo k vyloučení jedince z řad SS, neměl již právo dýku vlastnit a musel ji bez náhrady odevzdat nadřízeným orgánům,“ vysvětluje web reenactor.cz věnující se historickým zbraním. Nikdo raději nepomýšlel na sankce, jaké by následovaly při její ztrátě. Její vlastnictví mělo podporovat pocit výlučnosti každého esesáka.
Zmiňovaná zbraň měří na délku 37 cm, s délkou čepele 22 cm. Její váha se v závislosti na použitých materiálech pohybovala kolem půl kilogramu.
