Od dávných dob antického Řecka bylo barvivem spojovaným s mocí a šlechtou vzácný tyrský purpur.
Když králové zmodrali
Byli to pouze ti nejbohatší lidé v zemi, kteří si mohli dovolit unikátní barvivo, jehož receptura se během historie dočista ztratila. Když ve třetím roce 21. století vědci konečně díky novým architektonickým nálezům byli schopni rozklíčovat recepturu, nejenže porozuměli, proč vymizela, ale také ji uměli z ulit mlžů replikovat. A ač její původ vysvětluje, proč se děti šlechty v Byzantské říši rodily „do purpuru”, jak k tomu získaly ještě modrou krev zůstávalo záhadou...
Běžná, ale podle některých vědců již přežitá, interpretace pojmu modrá krev.
Jestliže purpur patřil králům, protože produkovat jeho barvivo bylo drahé, získali i modrou krev kvůli textiliím? To by se sice mohlo na první pohled zdát, protože produkce kvalitního modrého barviva taky vyšla draho, termín má nicméně trochu jiné kořeny, a dokonce ještě starší než ty rasistické, které se běžně vyučují.
Rasistická interpretace evropské šlechty
Termín údajně vzešel ze Španělského království z doby 9. století, kdy se po Pyrenejském poloostrově začali roztahovat Mauři. Bílá pleť a viditelné modré žíly měly ukazovat čistotu rodu, který nebyl „pošpiněn” útočníky tmavé pleti. Taky údajně mohl prezentovat bohatství, které šlechticům dovolovalo nevystavovat se sluníčku a vyhýbat se venkovní práci. Jejich pokožka tak zůstávala světlá až průhledná a nedotčena paprsky slunce. Vědci ale objevili nepublikované spisy jazykovědce s rumunskými (moldavskými) kořeny Eugenia Coșeria, který v nich zachytil zjištění, že původní španělské spojení sangre azul (doslova - krev modrá), které se rozšířilo do celého světa, pochází z mylných interpretací autorů 17. století.
Související články
Když vědec udělá chybu
Jairo Javier García Sánchez ve své práci uvádí, že nepřesně interpretované spisy pochází z brka římského historika a právníka Cornelia Tacita, který ve své IV. knize Letopisů zachycuje příběh Agrippiny starší, dcery prvního císaře Římské říše Augusta a matky obávané Agrippiny mladší: „Agrippina, vždy silné povahy, a tehdy podrážděná nebezpečím, které hrozilo jejímu příbuznému, se vydala za Tiberiem, který náhodou přinášel oběť jejímu otci. A odtud má důvod mu vyčítat, že není vhodné, aby obětoval božskému Augustovi tentýž, který pronásleduje jeho potomky, a že jeho božský duch nebyl přenesen na němé obrazy; že ona, jeho pravý obraz, zrozená z jeho nebeské krve, pochopila nebezpečí a ujala se truchlení.”
V Česku můžete například sledovat sérii toho jména, kde vás hrabě František Kinský provede po českých hradech, zámcích a šlechtických rodech.
Sánchez vysvětluje, že v úryvku je použit termín nebeská krev (lat. caelesti sanguine), který byl do španělštiny přeložen jako sangre celeste. Mezitímco už víme, že sangre je krev, celeste má více významů. Do češtiny je přeložen jako nebeská krev odkazující na božský rod - doslova pocházející z božstva. Humanističtí jazykovědci ovšem slovo začali užívat ve významu modrý. A hádám, že zbytek si už umíte domyslet. První psané záznamy, které popisují šlechtu jako „modrou krev", jsou až z roku 1834, takže se s vysvětlením Coșeria nijak neprotiví, ba právě naopak. Termín tedy nevychází z rasistické představy, že nějaká barva pleti je horší, ale že daný rod - rod Ceasara a následných císařů Římské říše - je rod bohů.
