Kolo štěstí jako moderní hru zná člověk od roku 1975, kdy byla poprvé přivítána na amerických televizních obrazovkách. Štěstí se však nepředvídatelně otáčí již od počátku věků a to nejen metaforicky.
Fortuna
Bohyně osudu, dobrého a špatného štěstí nebo taky náhody a losu, Fortuna (Štěstí), je známá již od antiky a kolo, co s sebou nosí, se otočí již po staletí. Dnes je její jméno sice přebité černožlutým nápisem sázkové agentury, přesto má symbolizovat to stejné - hazard, štěstí a především blahobyt.
Carmina Burana
Kolo štěstí se z povědomí lidí oproti jeho majitelce však nikdy neztratilo. V kultuře se dochovalo na několika místech a dokonce se stalo součástí běžných metafor a univerzálního vědomí lidí. S Fortunou nejpopulárnější historická památka je sborník písní Carmina Burana objevený v Benediktbeuern v Bavorsku v roce 1803, historicky datovaný k roku 1230. Jedná se o sborník písní sepsanou na 119 prgamenech vykreslující bohyni světa Fortunu. Do kantáty - její moderní podoby, kterou je snadné zaslechnout na sociálních sítích - ji předělal Carl Orff v roce 1936. Její prudký začátek rozeznívá mnoho fitness i funny videí.
Hazardní hry byly v antickém Římě oblíbenou zábavou. Už z velmi známých slov Julia Caesara: „Alea iacta est” neboli „Kostky jsou vrženy!” je patrné, že hazardní hry byly běžnou součástí života. Taky sázení v soubojích připomíná dnešní sázení na sportovní týmy. Nejen díky tomu byla bohyně náhody a losu v té době velice oblíbená, pozůstatky její velkolepé svatyně můžete nalézt nedaleko Říma, v menším městečku Palestrina. A ačkoliv datování je nejasné, víme, že nejpopulárnější byla přibližně v roce 240 př. n. l. Přes její tehdejší oblíbenost se ale vsadím, že při vyjmenovávání bohů antických kultur si na ni jen málokdo vzpomene... Kam se tedy během let ztratila?
Odpověď je jednoduchá a stejná jako pro většinu otázek té doby. Přechod z pohanské důvěry v antické chaotické bohy na křesťanství zapříčinil mnoho proměn společnosti. Jednou z nich je právě konec obliby bohyně, jenž kladla důraz na náhodu, kterou křesťanství moc neuznává. Copak by bylo možné, aby Bůh přijímal a světil své vyvolené pouze na základě náhodného losu? S příchodem křesťanství samozřejmě pocítil úpadek celý Olymp, přesto se někteří z bohů propsali i do bohabojné společnosti. Bohyně náhody v ní prostor ale rozhodně neměla. Přesto se kolo štěstí, její nástroj, dostal na průčelí jedné z nejstarších románských katedrál v německy mluvícím světě - zdobí rozetu katedrály ve švýcarské Basileji.
Nejen švýcarská Basilej
Basilejská katedrála postavená roku 1185 se pyšní rozetou zdobenou postavami šťastlivců a nešťastníků. Mezitím, co jedna nesourodá skupina padá z pomyslného světla do temné propasti neštěstí, jiná se z ní zvedá a stoupá k Ježíši. Tento styl zdobení je mezi historickými památkami velmi unikátní, stejně jako samotné město, o nějž se dělí tři státy. Nedaleko katedrály v muzeu Kleines Klingental si můžete prohlédnout i původní dřevěný rám kruhové rozety, který byl kamenem nahrazen na počátku 19. století.
Basilej pohledem průvodce.
Že se do výzdoby katedrály přimíchaly římské symboly, ale není zas tak překvapující. Nedaleko dnešní Basileje se totiž rozprostíralo sídlo jménem Augusta Raurica, dnešní Augst. Místo, kde si můžete dát kávu vedle starodávných ruin. Augusta byla hlavním centrem oblasti až do 7. století, než sídlo biskupa přesunuli panovníci o několik km proti proudu Rýna do vedlejší Basileje. Kdy přesně Besilej byla založena, nevíme, první písemná zmínka se ale perem římského historika Ammania Marcellina objevuje před 1650 lety (374).
Dnes je Basilej kulturním centrem celého Švýcarska a možná je to právě trojmezím, které si můžete prohlédnout z levého břehu Rýna nebo skutečností, že do města je blízko snad z každého koutu Evropy. Město je plné muzeí, historických památek a kulturního života, ale také se v roce 1897 stalo kolébkou židovského státu.