Na otázku, proč byly na svatokrádež uvaleny drakonické tresty jako pověšení, upálení nebo rozčtvrcení, lze odpovědět snadno. Šlo o přímé vzepření se stávajícímu zřízení, které věřilo v Boha. Svatokrádež byla rovna rouhání a jsou přečiny, za které je dodnes uplatňován absolutní trest.
Podle počtu poprav už teď víme, že spousta zemí uděluje trest smrti i za zločiny, které vlastně nejsou zločiny, jako je třeba rouhání v Pákistánu nebo čarodějnictví v Saudské Arábii.
Martina Pařízková, Amnesty International
Proč poledne?
Dnes jsou většinou kostely zamčené i přes den, někdy do nich lze nahlédnout jen přes mříž umístěnou ve dveřích. Důvodem je bezesporu riziko krádeže nebo poničení uměleckých děl. V minulosti by se nikdo neodvážil polít barvou oltář jen proto, aby protestoval proti nepříznivému počasí. Pokud se někdo chtěl vloupat do kostela v noci, musel buď vypáčit či pomocí paklíče odemknout zámek, nebo použít žebřík a rozbít okno.
Kostel sv. Havla v Poříčí nad Sázavou
Tak to udělala dne 23. dubna 1754 tulačka Rozina Hlavová, která použila žebřík a využila rozbitého kostelního okna. Zato přes poledne byly kostely otevřené, ke vstupu nebylo třeba použít násilí, a bývaly opuštěné. Drobné předměty, jako například některé votivní dary či peníze, se daly snadno vynést.
Kradly se kostelní textilie, ubrusy, peníze
Za svatokrádež nebylo považováno jen vykradení kostela či kaple. „Osmnáctiletý Josef Kostelecký, schwarzenberský poddaný ze Záhoří, tak byl v prosinci vyslýchán, protože vykradl pokladničku u sochy svatého Jana Nepomuckého na mostě mezi Veselí nad Lužnicí a Mezimostím. Zámek se mu povedlo rozbít pomocí pantovní skoby,“ píší Jaroslav Dibelka a Jan Šimánek ve vědecké studii publikované v časopise pro dějiny raného novověku Opera Historica.
Votivní dar
Kostel sv. Cyrila a Metoděje, Praha
Doslovně se pojem ex voto chápe jako „ze slibu“. Používá se však v náboženském kontextu. Zjednodušeně jde o to, že dotyčný splní svůj dar, pokud se „z Boží vůle“ něco stane. Typicky například pokud se prosebník uzdraví, věnuje kostelu (votivní) dar.
Hrdelní řád Josefa II. z roku 1707 v 30. paragrafu 19. článku jasně říká, že „ti, kdo by věc posvěcenou z posvátného místa ukradli, mají ohněm být trestáni.“ Pro zloděje neposvátných věcí z posvátného místa byl trest „mírnější“, a to oběšení. Následně pak měli být spáleni i s šibenicí. Pobertové si toho byli vědomi, tak raději kradli věci neposvěcené. Trest smrti za oplatky (hostie) je bezesporu mohl odradit. Ukradené obleky, uprusy či plátno se obratem snažili prodat, čímž z kupců udělali spoluviníky.
Nekradli jen chudáci
Často se ale v našich podmínkách stávalo, že trest byl zmírněn na nucené práce, za polehčující okolnost bylo považováno opilství a pomáhaly i přímluvy. V případě tuláků a nuzáků se krádež k vlastnímu obohacení dá pochopit, ale kradli a trest riskovali i lidé, kteří toho na první pohled neměli zapotřebí.
Kdož by co z toho což k pobožným a svatým místům aneb na skutky milostrdné oddáno jest, pobral a pokradl - pokuta oběšením.
Koldiho zákoník
Jedním takovým případem byla Alžběta Rybová, která byla usvědčena z krádeže v kostele, kde ukradla červené polštáře v kostele v Soběslavi a cínové svícny. Polštáře vrátila, prodané svícny vykoupila zpět a odsouzena byla k peněžité pokutě a napomenutí, že v případě recidivy bude trest mnohem horší. V jejím případě jí hodně pomohla jinak solidní pověst a množství přímluvců.
Trik s popelem
Na zjišťování peněz v pokladničce mezi zlotřilci platil jednoduchý trik. Buď se dala zvednout a oni odhadovali obsah podle váhy, anebo do pokladny vhazovali kousky kovu či bezcenných mincí a podle cinknutí se snažili vytypovat skrytý obsah. Tomu se faráři bránili vsypáváním popele do pokladen, čímž cinknutí utlumili.
