Kotrč kadeřavý
Byl velký jak fotbalový míč, mléčně bílý až okrový, skládal se ze zprohýbaných lišt. A nedal se přehlédnout! Svítil bíle jen pár metrů vedle pěšiny směrem od Čeňkovy pily na Vyhlídku na Pootaví. Ovšem Šumava není zdaleka jediné místo jeho výskytu.
Zásadním bodem pro jeho hledání jsou borovice, protože parazituje na borovicových kořenech či pařezech. Po utržení se vyplatí celou houbu strčit pod sprchu a pečlivě proudem vody vyplavit drobné nečistoty, kterou mohou být zapadlé mezi větévkami. Ty jsou ploché, na konci rozšířené, zkadeřené se zoubkatým okrajem. Objevuje se v červenci a jeho sezóna končí v listopadu. Zaměnit se dá s jinými druhy kotrčů (kotrč Němcův, kotrč štěrbákový), ale i kdyby k tomu došlo, nic se neděje, protože všechny jsou jedlé a chutné.
Jde o výbornou jedlou houbu, vhodnou do guláše či falešné „dršťkové“ polévky. Někdo z něj dělá řízky, další ze způsobů přípravy je podobný, jako když dusíte zeleninu.
„Tuhle houbu nejdříve sníš ty, potom počkáme 24 hodin, a pokud bude vše v pořádku, tak jí příště můžeme dát dětem,“ řekli mi doma poté, co jsem poprvé z lesa přinesl lakovky spolu s dalšími houbami. Přestože jsem je v minulosti jedl už mnohokrát, člověk, který je nezná, je oprávněně nedůvěřivý. Lakovka nepatří mezi „rourkovité“ houby, a navíc její fialová barva zrovna jedle nevypadá.
Lakovka ametystová
Malá rada. Lakovka je malá houba a ačkoliv se nůžky běžně na houby nenosí, při sběru lakovek se ke stříhání tenkých nožiček hodí. Jde o relativně běžnou houbu, a když už na ni narazíte, tak většinou jich v okolí bývá povícero. Mají ametystově fialovou barvu, která za sucha bledne. Vyrůstá od června do listopadu nejčastěji v listnatých lesích na listovém opadu a v mechu, ale najít se dá i v jehličnatých lesích.
Občas se objeví i v parcích a zahradách s lesními stromy, takže by vás neměla překvapit, pokud si při návštěvě zámků projdete i jejich park. Příjemné je, že tuhle houbu si nespletete. Skvělá je jak do smaženice, tak do omáček nebo polévek.
Lakovka ametystová zblízka.
Šiškovec
Šiškovec černý má jednu nepopiratelnou výhodu. Má rourky, což je pro mnohé lidi zárukou jedlosti, byť to rozhodně není stoprocentní pravda. Například hřib žlučník, lidově zvaný hořčák, rozhodně není jedlý a stačí jeden, abyste měli zaručeno, že celý hrnec houbového guláše vyhodíte. V případě šiškovce ale chybu neuděláte a jeho vzhled je natolik charakteristický, že se nemůžete splést.
„Povrch klobouku je umbrově hnědý, taškovitě pokrytý tlustými plstnatými šupinami, na koncích až černé barvy, částečně odstávajícími, mezi nimi je pokožka světlejší, někdy až bělavá. Okraj klobouku je v mládí podvinutý, spojený s třeněm vatovitým závojem, který se později trhá, zanechává na okrajích vatovité zbytky a na třeni pomíjivý prsten,“ píše web myko.cz.
Třeň se dá ofritovat a klobouk dá polévce tmavší zabarvení, takže pak působí silnějším dojmem. Je to houba s mnohonásobným využitím, od klasické smaženice až po řízky, jaké se dají udělat například z bedel. Můj soukromý tip je nakrájet šiškovec na tenké plátky a zprudka je osmažit na másle (ideální je přepuštěné máslo ghí).
