Severní Evropa v čele se Švédskem celosvětově představuje nejpokrokovější země, co se týče genderového vyvážení, péče o dítě i life-work balance. Přesto se po zemi rozmáhá v království dávno zapomenutý trend - nevěstu k oltáři přivádí otec.
Tradice prezentující zastaralou minulost
Pro nás již od 16. století běžná tradice, kterou, pokud je to jen trochu možné, se snaží obě strany vyplnit, Švédi ji však chtějí omezit. Je třeba si přiznat, že tradice je vskutku trochu předpotopní a předpokládá, že nebohá ztracená žena musí být z rukou otce předána do rukou jiného statného muže, který o ni bude pečovat a chuděru popletenou provede životem.
Svatba princezny Victorie, která změnila běh dění ve Švédsku.
Pro mnoho nevěst i otců to v současnosti již nepředstavuje skutečnou praxi života. Ženy často žijící „na vlastní pěst“, nebo již léta se svým nastávajícím, vést uličkou nepotřebují, přesto je to tradice, v Česku má dobré konotace a není důvod proti ní zbrojit, nebo snad ano?
Nastávající spolu kráčejí od 17. století
Diskuze, které se vedou ve Švédsku, se kromě ponižujícího významu pro emancipované ženy zaměřují na fakt, že v severském království tradice získala na popularitě až během posledního desetiletí pod tlakem hollywoodských trendů. Historicky nebyly nevěsty k oltáři vedeny svými otci, ale bok po boku kráčely se svým partnerem. Vlnu odporu pak církev bojující za původní tradice pocítila po svatbě švédské princezny Victorie již před 14 lety. Princezna chtěla být přivedena k oltáři právě svým královským otcem, což ovšem oddávající pastor odmítl. Nakonec společně našli kompromis - král dovedl princeznu do půlky, následně pak kráčela po boku svého nastávajícího Olofa Daniela Westlinga.
Související články
Se zákazem to ale není tolik žhavé, jak hlásá například The Guardian ve svém titulku. Církevní hnutí bojuje pouze za zákaz ve svých vlastních kostelích, rozhodně se v liberální zemi nejedná o celostátní zákaz nebo nucení svého názoru druhým. „Potřebujeme národní prohlášení pro naše kněze. Jak bychom se k této otázce měli postavit? Jaké máme pravomoci? Potřebujeme se o něco opřít,“ říká Nina Konnebäcková, pastorka farnosti Högsbo a zdůrazňuje, že nejde o to to chtít zákaz.
Konnebäcková také uvádí, že pokud chcete ve starých spisech najít, kdy otcové vodili své dcery k ženichům, je třeba se vrátit až do 17. století. Od té doby však v zemi panuje zvyk společného doprovázení. Tradice je například delší než nošení bílých šatů, které se mezi většinovým obyvatelstvem rozšířilo až během minulého století.
Žena pod jménem findaswede na sociální síti threads.net píše: „Švédská církev diskutuje o zákazu této praxe, aby zdůraznila, že žena není majetek a že do manželství se vstupuje za rovných podmínek. Jedná se o diskusi švédské církve o její vlastní teologii, nikoli o celostátní zákaz.“ Společná chůze ale kromě rovnocennosti ženy vyjadřuje ochotu obou z partnerů do manželství společně vejít.
Mrtvé tradice
Na dávné svátky, které poukazovaly na nerovnost pohlaví, se již zapomnělo, ačkoliv ne vždy kvůli genderové vyváženosti. Například na tzv. nevěstin běh, brudlopp, kdy žena musela být ve spěchu dopravena do domu svého novopečeného manžela a přenesena přes práh, se zanevřelo kolem 15. století s přesunutím svateb do kostelů . Běh také symbolizoval ochranu před zesnulými a zlými duchy. Dá se tedy předpokládat, že pohanských pověr se církev ráda zbavila spíše kvůli náboženství než rovnosti novomanželů. A to i přesto, že ze švédského slova brudlopp vychází označení pro svatbu bröllop.
Další ze zajímavých tradic severských států jsou svatební koruny, které nosívaly nevěsty. Ty měly za úkol odhánět zlé duchy a nepřející mrtvé. Užívání ochranného šperku se táhne až do 14. století.
Švédsko ale není jedinou zemí, kde otec nemusí předat ženu do rukou nastávajícího manžela. Ještě v první polovině minulého století nebylo v některých částech Finska vodění dcer k oltáři natolik populární jako nyní, a dokonce to bylo neznámé. Stejně tak Norsko se přiklánělo k genderově neutrálním svatbám a žena i muž kráčeli spolu za párem houslistů.
