Je gejša společnice, prostitutka nebo japonská umělkyně? Byly bavičky vyškolené v tradičních japonských uměleckých stylech, uměly tančit, zvládaly zpěv i umění vedení konverzace, což je něco, co bychom dnes nazvali moderátorkou.
Byla gejša mužem?
„Bohužel v představách mnohých obyvatel Evropy a Ameriky jsou (gejši) hlavními a jedinými představitelkami sexuálního života na Dálném východě,“ napsal před mnoha lety Miloslav Stingl v knize Sex v pěti světadílech a přiznává, že ve městě, kde bydlel se jeden z nejznámějších erotických klubů jmenoval právě Gejša. Podle něj nebyly gejši v žádném případě sexuálními společnicemi.
První gejši byly muži, neboť se jednalo o umělecké povolání. Teprve později, zhruba kolem roku 1751 se toto řemeslo vyhradilo ženám. Muži se nazývali taikomoči a šlo nejčastěji o komedianty a muzikanty. První ženská taikomoči, jejíž existence se historicky uchovala, přišla v roce 1751 přišla na večírek v nevěstinci v Šimabaře. Mluvilo se o ní jako o již zmíněné geiko, jak se gejši v Kjótu nazývají dodnes.
„Od osmdesátých let 17. století se začaly objevovat tzv. odoriko, „tančící dívky“, které původně prostitutkami nebyly. Jejich rodiny je vedly k tomu, aby byly znalé tance a dalších druhů umění a mohly být umístěny do některé bohaté rodiny jako konkubíny. Postupem času se ale odoriko stále častěji uchylovaly k prodeji vlastního těla kvůli vyšším finančním ziskům, a protože měly postavení ilegálních prostitutek, byly zadržovány a předávány do koncesovaných zábavních čtvrtí. Zde ve svém umění pokračovaly a začaly si říkat „geiko - děti umění“, píše Hedvika Cacarová ve své diplomové práci zaměřené na gejši v moderní společnosti.
Později, na začátku 19. století, přestali chtít muži utrácet své peníze za „prosté“ prostitutky. Chtěli mít zážitek vyšší, sofistikovanější. Chtěli si povyrazit ve společnosti krásné umělkyně, tedy nikoliv prvoplánové prostitutky. Termín gejša totiž přímo znamená umělkyně.
Související články
Umění konkurence nevěstinců
Majitelé nevěstinců měli logicky strach, že jim kulturně vzdělané ženy přetáhnou zákazníky, protože některé skutečně erotické služby poskytovaly. Proto vzniklo ustanovení, že podobnou činnost nesmějí v licencovaných podnicích provozovat. Tedy buď jen umění nebo erotika.
Jaké to je být gejšou?
Situace došla dokonce tak daleko, že se stylem zavazování kimona opticky (a pro znalce daných symbolů velmi viditelně) distancovala od prostituce. Velmi zjednodušeně se dá říct, že začaly pracovat hlavně v čajovnách, kde šlo opravdu spíše o umění nebo společnost, a nikoliv o erotiku.
„Bude se někdo chlubit vztahy s gejšami nebo bude s pýchou předvádět zábavu ve společnosti gejš anglické královně při její státní návštěvě?
Liza Dalbyová v knize Gejša
Sponzor gejši mohl být i milenec
Vydržovat si gejšu byl poměrně nákladný, byť legální počin. Muž, který si to mohl dovolit tím dával najevo svůj sociální status a úspěšnost. Pokud si muž gejšu vydržoval, mohl s mí mít i sexuální poměr, nicméně podobných „sponzorů“ mohla mít gejša i několik. Byť v mnohem menší míře, sponzoři gejš existují i v dnešním Japonsku.
Japonské feministky
Japonské feministky se bály vlivu gejš na muže, konkrétně možnosti, že by se mohly „dobře“ (myšleno za vlivného muže) vdát a mít skrze něj vliv na politiku a jeho další rozhodování. Tím by mohl být omezen jejich feministický vliv na společnost a tak založili společnost proti gejšám.
Navíc muži platili za společnost krásných a umělecky založených žen v k tomu určených podnicích. To zřejmě taky feministky dráždilo. „V roce 1898 působilo v Japonsku téměř 25 000 gejš a čajovny byly skvělým místem k oslavám japonského vítězství v čínsko-japonské válce,“ vysvětluje Hedvika Cacarová.
Gejši v Japonsku stále jsou, ale je jich čím dál méně. Svět se mění a tradice zanikají. A být gejšou, je právě jeden ze zanikajících tradičních japonských atributů.
