Ze zdí jako by dýchalo frankistické Španělsko, jehož vojáci vyhnali zdejší obyvatele. Důvodem byla nikdy neuskutečněná stavba přehrady na řece Ara v Aragonii.
Vyrazte dveře školy
Za asistence policie odvádí policie starousedlíky do nových bytů, ať chtějí, či nechtějí. Mnozí nechtějí. Domy se hroutí pod výbuchy vojenské trhaviny a jejich majitelé jen bezmocně zatínají pěsti. Nejedná se o scény ze severočeských Libkovic z roku 1992, ale ze španělské vesnice Janovas v roce 1959. V turistických průvodcích se o oblasti píše: „Na zbylé občany použil režim jemnější přesvědčovací metody. Odstavení vody, prorážení dveří ve škole v Janovas, kde byly děti.“
Domy byly vyvlastněné či prodány pod tlakem za cenu, která se rozhodně nedala nazvat tržní. Sedláci, kteří se ve vesnici narodili, museli své statky opustit. V roce 1964 srovnala část domů se zemí frankistická Občanská garda. Každá takováhle oblast má své hrdiny, kteří se snažili vytrvat, jak nejdéle to jde. V případě Janovas to byli Emilio a Francisca Garsés, jenž vytrvali až do roku 1984. Přesto, že plány na nepostavenou přehradu existují, málokdo věří, že stavba bude v původním rozsahu realizována. Navíc podle World Commision Dam patří výstavba přehrady na řece Ara mezi nejvíce konfliktní.
Ruiny vesnice Janovas
Cestou do národního parku Ordesa a Monte Perdido jsme zaparkovali na zbytku nedostavěné přehradní zdi. Je to vlastně pouhý hlinitokamenitý val zasahující do poloviny toku řeky, který proud pomalu rozrušuje. Domy pod námi mizely ve večerní mlze a od řeky táhl chlad. Ranní sluníčko sice závoj mlhy trochu nadzvedlo, ale depresivním dojem zůstal.
„Vypadá to jako válečné kulisy co? V pohodě by se tady dalo natáčet Sokolovo“ říkám kamarádovi a našemu řidiči Františkovi v narážce na český válečný film z roku 1975. Ruiny posvěceného místa evokují komunistické čistky v rámci tažení proti víře, rudé květy máku jakoby upozorňovaly na občasnou aktivitu anarchistických skupin.
Smutek kamenných zdí
Studna je zasypaná, střechy se propadají, sklepy pomalu mizí pod sutinami. O údolí dál je dokončená přehrada, kde byly domy v roce 1961 vyvlastněny a v roce 1975 voda zalila níže položená stavení obce Lanusa. Pro člověka, který v kamenných domech nevyrostl může připadat jejich odraz na hladině romantický. Pro bývalé starousedlíky to ale musí být pohled velice smutný. Snahou některých nevládních organizací je vrátit život vesnic.
Někdy se v ruinách pořádají happeningy lidí, kteří nechtějí, aby se na násilí v Janovas a vyvlastňování v Lanuse zapomnělo, protože plány na zatopení dalšího území nejsou ještě úplně mrtvé. Smutná atmosféra je asi nejsilnější vjem, který si odtud odvážíme do nedalekých Pyrenejí.
