Řezníci často cestovali, na dobytčí trhy nakoupit dobytek nebo naopak prodat své zboží, potřebovali tedy sílu, která by mohla táhnout vůz. Držet si koně nebo oslíka by pro řezníka znamenalo náklady a starosti navíc, kdežto pro psa se u řezníka vždy nějaký zbytek nebo kost našla. Často bylo potřeba z trhu domů hnát i několik kusů dobytka, a i při tom byli psi neocenitelní pomocníci.
Pes také mohl, tedy v podstatě musel, hlídat krám nebo stánek řezníka na trhu před nenechavci. Na řezníky se dlouhá staletí koukalo vždy s mírným despektem. Přesto že zabíjeli zvířata pro ostatní, byla jim připisována násilnická povaha. A také mívali peníze, a to se neodpouští. Na cestách se často stávali cílem různých lapků, a proto byl pořádný řeznický pes jakousi nutnou součástí řeznické profese.
Pes, který věděl, že slouží řezníkovi
Nároky na psí sílu
Nemohlo jít ale o ledajaké psí plemeno, museli to být psi silní a odolní, pracovití, ostražití a samostatní, schopni spolehlivě dokončit náročný úkol, postavit se případným zlodějům, ale také udržet pod kontrolou velký dobytek. Jen málo plemen psů mohlo takové požadavky splnit, protože to musela být statná, robustní, silná, odvážná a fyzicky i psychicky odolná zvířata.
Postupem času potřeba řeznických psů zmizela, protože vývoj se nevyhnul ani řeznickému řemeslu a třeba při dopravě již nebylo psů potřeba. Pravdou je, že plemena řeznických psů byla oproti jiným pracovním plemenům považována za podřadná. Do dnešních dob se zachovalo jen málo plemen řeznických psů.
Něco o psech, kteří klidně mohli být řezničtí.
Dogu málem snědli
Původ bordeauxské dogy lze vystopovat až do starověku. Tito mohutní psi byli chováni zprvu pro lov a boj s medvědy, divočáky a vlky. Postupně se objevují zmínky o velkých psech jako psech řeznických, táhnoucích vozíky s masem.
Modernímu světu se bordeauxská doga představila přehlídce psů v roce 1863 a rozšířila se do více zemí. To bylo pro plemeno velké štěstí, protože druhou světovou válku přežili jen čtyři čistokrevní psi, zbytek skončil na talíři. Pomocí psů ze zahraničí se podařilo plemeno oživit.
Od řezníků k policii
Mohutnou postavu rotvajlera míváme spojenou spíše s uniformou. Je to jedno z nejstarších psí plemen, jehož historie sahá do dob římských legií. Staří Římané tyto psy používali k lovu divoké zvěře a nahánění stád velkého dobytka. Jeho jméno je odvozeno od jihoněmeckého města Rottweil, které bylo významnou římskou osadou. Celý název plemene zní Rottweiler Metzgerhund, tedy rotvajlerský řeznický pes, co patřilo k úkolům takového psa již víme. Dnes populární plemeno téměř vymizelo s příchodem železnice, v roce 1910 bylo oficiálně uznáno jako policejní služební plemeno a chov se opět rozšířil.
Chování řeznického psa
Do dnes se zachovalo přirovnání „mít chování řeznického psa“ což označuje někoho netaktního, neústupného, tvrdého, hrubého až neomaleného. Řeznický pes, nekompromisně hlídající řeznický krámek, stánek nebo povoz tak určitě musel působit. Podobný obrat je i v němčině „ein Gemüt wie ein Fleischerhund haben“ neboli „mít povahu řeznického psa“ značí člověka bezcitného, bez empatie. Zajímavé je, že český řeznický pes je znám jako nevrlý, zatímco ten německý je pověstný tím, že se ničím nenechá vyvést z míry.
Řeznický mistr Josef Bahník z Bohušovic s chotí Marií a řeznickou fenou Bellou
Z rodinné historie
„Dědeček byl řezník v Bohušovicích nad Ohří a vždy měl řeznického psa. Tím posledním byla fena jménem Bella, kříženec dogy a novofundlandského psa. Na vozíku utáhla prý i menší krávu, byla klidná, ale dvůr hlídala razantně a nekompromisně. Z neznámého důvodu nejvíc nesnášela kominíky. Když za protektorátu vyšlo nařízení, které používání řeznických psů zakazovalo, zůstala Bella bez práce a pomalu tloustla. Jednou prospala příchod kominíka a když se probrala, tak ho uviděla na střeše. Tak jí to pobouřilo, že rozčílením na místě umřela na infarkt. Uprostřed války byla nouze taková, že děda řezník fenu rozboural a prodal. Často pak vyprávěl, že její srdce bylo opravdu prasklé a také obalené tukem a bylo vidět, že tloušťka a rozčilování není zdravé.“
