Severní, ploskozobý či bělobradý, taková jsou přízviska roztomilého ptáka z čeledi alkovitých, jednoho z nejvýznamnějších symbolů Islandu, papuchalka. Velký a pestře zbarvený zobák odkazuje na jeho přezdívku mořský papoušek.

Klauni oceánu

Stejně jako tučňáci patří k nejjižnějším oblastem zeměkoule, tak papuchalkové patří k těm severním. Bohatě okysličená voda je na severu i na jihu plná života, množství korýšů a hejna drobných ryb představují pro střený stůl pro celou řadu živočichů. Papuchalkové nejsou výjimkou. Jejich život je maximálně přizpůsoben zdejšímu prostředí. V době, kdy nehnízdí, a tedy nevyvádějí mladé, se pohybují na otevřeném moři. Tehdy ale svému přízvisku mořský papoušek, případně mořský klaun, mnoho cti nedělá. Barvy zobáku a nohou jsou vybledlé a vnější barevná rohovinová vrstva odpadává. To se však na jaře s hnízděním změní. Zobáky se opět vybarví a papuchalkům slouží jako svatební šat, kterým chtějí upoutat svého potencionálního partnera. Protože jsou tito ptáci monogamní, je třeba opravdu dobře vybírat a partnera zaujmout.

Takto jste papuchalky ještě neviděli! Těžké kosti z nich dělají neohrabané letce, ale neuvěřitelné plavce:

Zdroj: Youtube

Ptáci se zobáky navzájem dotýkají a poklepávají jimi o sebe, což se stalo velmi symbolickým obrazem pro mladé zamilované turisty, podobně jako páry labutí. V době páření a vyvádění mladých se uchylují na pevninu. Jejich teritoriem jsou pobřežní skály severu Evropy, Faerské ostrovy, východ Severní Ameriky a Island, hlavně pak nejzápadnější část ostrova, útes Látrabjarg, který je též nejzápadnějším bodem Evropy. Když sem chcete dojet, je třeba připravit se na vskutku náročnou cestu. Silnice, pokud se tak této cestě dá říkat, nápadně připomíná klasické polní či lesní cesty rozježděné těžkou technikou. Ovšem výsledný pocit z dosažení tohoto bodu stojí za to. Kromě majáku se zde nachází největší útesové hnízdiště Evropy. Útes je dlouhý čtrnáct kilometrů, jeho výška je až čtyři sta čtyřicet metrů a papuchalkům poskytuje bezpečnou možnost pro vyvádění potomstva.

Přes okraj útesu

Když jsou mladí papuchalci připravení vyrazit na svou roční mořeplavbu, údajně následují světlo měsíčního svitu, které je má přivést k ledovým vlnám Severního ledového oceánu. Nicméně s rozrůstajícími se městy a světelným smogem, to v posledních letech je pro mladé a nezkušené letce stále náročnější. Proto se na ostrově během jara vyskytují ptačí hlídky, které dohlížejí na zbloudilé jedince a když je třeba, sami je svrhnou z útesu směrem k vlnám.

Náhradní péče ,,ozubených" lovců

Papuchalkové snášejí za hnízdící sezonu jedno vejce, na kterém sedí oba rodiče. Zajímavý je i jejich sociální systém v rámci péče o rodinu. V případě, že jeden z rodičů padne za oběť predátorům, nahrazují jeho funkci jiní papuchalkové. Zpravidla ti, kteří ještě nedosáhli čtyř až pěti let, což je pohlavní dospělost těchto ptáků. Hnízdo je většinou hluboké okolo jednoho metru a ptáci jej budují v útesu, nebo ho vyhrabou pomocí zobáku a silných nohou. Ostatně nohy a křídla posilují při častém potápění za kořistí, a to až do hloubky šedesáti metrů. Cílem útoku jsou pak zpravidla neopatrné sépie, korýši, ale hlavně malé ryby, například sledi, šproti a ikoničtí píseční úhoři. K lovu je papuchalk skvěle vybaven a matka příroda jej obdařila jednou vynikající loveckou schopností. Jelikož za potravou nalétá desítky kilometrů, bylo by krajně nepraktické se s každou rybkou vracet na hnízdo. Proto jsou tito ptáci vybaveni drobnými trny uvnitř zobáku. Dokážou nalovit více ryb a jazykem vždy kořist přišpendlit k „patru“ zobanu. Jeden papuchalk byl dokonce viděn s 83 malými úhoři! Je to sice komické, pozorovat papuchalka s množstvím malých rybiček za letu, ale pro ptáka je to neskonale praktické. Vždyť tímto postupem udrží v puse i třicet drobných rybiček najednou.

Lovit či loven být, to je oč tu běží

Bohužel i lovci mají své nepřátele, papuchalkové nejsou výjimkou. Kromě přirozených nepřátel, jako jsou rackové či chaluhy velké, se musí mořští papoušci vyrovnávat i s novými predátory jako jsou krysy, kočky a mnohdy i toulaví psi či lišky. Ti napadají nejen hnízdící ptáky, ale hlavně decimují mladé potomstvo, takže schopnost letět až 88 km/h a mávnout až 400krát/min svými křídly je v tu chvíli zcela zbytečná. Za častou oběť také překvapivě padají nehostinným podmínkám a nepříznivému počasí. A to stále není vše, na Islandu se papuchalkové musejí popasovat ještě s jedním ohrožením, a tou je gastronomická tradice. Jakkoliv jsou papuchalkové roztomilí, podobně jako islandští koně či velryby končí v rámci starých zvyků na talíři. A to navzdory jejich ne příliš velkému objemu. Naštěstí pro tyto ptáky mladí Islanďané od jejich pojídání upouštějí a zvyk zpravidla dodržují jen starousedlíci. Bohužel, ti se vydávají na lov mladých ptáků, kteří jsou právě na zlomu pohlavního života, což je důvod úbytku papuchalků v islandské přírodě. A taky turisté se částečně podepisují na decimování této části fauny, protože chtějí na ostrově ochutnat nějakou místní specialitu. Tou je zpravidla zmiňovaná velryba, islandský kůň a právě papuchalkové. Ti se prodávají většinou buď jako předkrm či malá porce a jsou podáváni také uzení. Za příznivých podmínek se tito roztomilí klauníci dožívají v průměru až dvaceti let, zaznamenán však byl i rekordman, který se dožil téměř dvounásobku - 38!

Papuchalek na talíři:

Zdroje: wildelifetrust.org.uk, journeynorth.org,