Rozdíl mezi koncentračním a vyhlazovacím táborem byl v tom, že ve vyhlazovacím jste nepřežili ani hodinu. Pokud vás vyhodnotili jako života nevhodného, šli jste rovnou na smrt. Čas mezi příjezdem a smrtí se pohyboval mezi 40 až 60 minutami.
Vstupní brána
„V Majdanku nebylo kromě obřího krematoria nic pompézního. Zatímco v Osvětimi je velká vstupní brána, tady to byla obyčejná dvoukřídlá vrata. Žádný cynický nápis, že práce osvobozuje. Nevedly tudy koleje, takže Židé, kteří tady skončili, museli dojít pěšky, často ve velmi zbídačeném stavu z lublinského hlavního nádraží, kde přijížděly transporty z celé Evropy. Byl to Heinrich Himmler, kdo rozhodl o výstavbě německého koncentračního tábora v Lublinu, zvaný Majdanek,“ říká Marek Duda, jeden z pracovníků zdejšího muzea. „V červenci 1941 Himmler pověřil Odila Globocnika, velitele SS a policie v okrese Lublin, vybudováním tábora pro 25–50 000 vězňů, kteří by byli schopní pracovat v dílnách SS a policie a na stavbách. Tím to celé začalo,“ vysvětluje Duda prvopočátky zdejší továrny na smrt. Tábor měl být původně zdrojem volné pracovní síly pro expanzi Třetí říše na východ, jenže nakonec se stal jedním z míst „řešení židovské otázky“. Tak eufemisticky Němci nazvali holokaust.
Černý hustý dým
Zatímco v některých vyhlazovacích táborech se snažili zabránit panice tím, že nahé vězně hnali do plynu s tvrzením, že se jedná o dezinfekci a sprchy, tady nic takového nebylo. V mnoha filmech i knihách se zmiňuje zdaleka viditelný černý hustý dým. Filmové zpracování vypadá až nepravděpodobně, ale nepřehání. Důkazem je jedna z historických fotografií. Aby pece mohly jen na plný výkon, používal se k pálení lidských ostatků koks. Lidské tělo totiž nehoří zrovna ideálně. Ovšem mnohem konkrétnějším dokladem je sbírka desetitisíců párů bot. V nich přišli a o ně přišli lidé, téměř vždy Židé, kteří byli v koncentračních táborech zavražděni. Co pár bot, to jeden mrtvý.
„Přímo po příjezdu na Majdanek byli příchozí zbaveni všech osobních věcí. Jejich vlasy byly ostříhány a prodány z tábora k použití jako materiál v průmyslové výrobě. Z dochovaných dokumentů SS kategorizovaných jako „vlasový management“ vyplývá, že od září 1942 do června 1944 obdržela firma Paula Reimanna ve městě Friedland celkem 730 kg vlasů vězňů zaslaných z Majdanku,“ uvádí Majdanek ve svých informačních materiálech. „Nově příchozí Židé okamžitě prošli kontrolou SS lékařů, kteří prováděli selekci. Děti, staří či práce neschopní byli okamžitě posláni do plynu,“ doplňuje Marek Duda s tím, že lidé zavražděni přímo po příjezdu nebyli nikdy evidováni v táborových spisech.
Tohle je majdanek, jak ho vidí dnešní návštěvník.
Krematorium
Krematorium stojí stranou od dílen a ubikací, nicméně komín se přehlédnout nedá. A v jeho bezprostřední blízkosti je místnost, kde došlo k zastřelení polských vojáků. Na zdech jsou stále patrné důlky od střel. Přesto plyn ani kulky nebyly v táboře největším zabijákem. Tím byla každodenní vyčerpávající otrocká práce a extrémně náročné životní podmínky. Hlad a dřina. „Navíc se nacisté snažili štvát vězně proti sobě, snižovala se tak možnost, že se domluví na nějaké vzpouře,“ říká Duda. Běžné bylo bičování či veřejné popravy vězňů, kteří se pokusili o útěk. Přesto se to některým povedlo.
Návštěva Majdanku rozhodně nemá odpočinkový charakter. I přes zjevná fakta se normálnímu člověku příčí uvěřit, že něčeho podobného jsou schopni příslušníci jeho vlastního druhu, který sám sebe pyšně nazval člověkem moudrým.
Zdroj: Majdanek.eu
